Spisovateľ a jeho dielo

Krúženie okolo Ivana Kadlečíka, tohto roku najmä okolo Ludvíka Vaculíka a ďalších príbuzných duší

Ivan

Kadlečík

Krúženie



POCO RUBATO
Korešpondencia Ivan Kadlečík - Ludvík Vaculík 1969 - 1989, Fragment 1994

AUGUST 2016
 
Nazdar,
fejtón som dostal i poslal. Teraz posielam pár šafránových semien, ktoré si môžeš zasiať, hoci neviem, kedy to treba robiť, ale skôr ako teraz ich zasadiť nemôžeš, takže je to jedno. Mám teraz dosť starostí a práce, nuž neviem, či by som mohol niekedy prísť k Vám, iba ak by to bolo, bez srandy, veľmi, veľmi nevyhnutné, a aj to by som ešte uvažoval. Pravdaže, rád by som Ťa (Vás) videl, mohol by si aj v lete, alebo aj skôr, prísť. Teraz mi napadá, že to, čo Ti posielam, nie je semeno pravého šafránu, ale je to požlt farbiarsky, asi, Carthamus tinctorius L. Je to letnička, kvitne od júla do septembra. "Zberajú sa čerstvo rozkvitnuté kvety terču, ktoré sa vyštipujú z úborov." Suchá korenina je slabo aromatická, používa sa na farbenie potravín, ľudovo sa nazýva šafrán alebo pašafrán. Pred Veľkou nocou, ako som sa spoľahlivo dozvedel, sa pracovníci bezpečnosti v Matici zaujímali o moje posudky, vypytovali sa tam niektorých ľudí na moju činnosť v Matičnom čítaní, neviem prečo. Odvtedy som nepočul nič, no trochu ma to znervóznilo, kurník šopa! Doma máme plno plienok, ale dúfam, že sem-tam ešte niečo napíšem, aj tak som toho nikdy veľa nenapísal. Keby si odo mňa niečo potreboval, azda by sa to dalo vybaviť aj inak než osobne, nie? Zdá sa, že na budúci mesiac začneme stavať, aj keď neviem celkom presne za čo. Ale už by som v tomto meste a činžiaku dlho nevydržal. Nič si mi nenapísal o topinamburách, či to poznáš. Keď v B. niečo rozpíšu, rád by som to mal všetko, Dominika aj 2x. Mám si to pýtať od nich? Zajtra by som chcel ísť s deťmi do ZOO v Bojniciach. Inak tuším nič nového. Srdečne Ťa - Vás zdravím. Ivan
19. 4. 1975
 
Milá paní Hrúzová,
dejte, prosím, Kadlečíkům tento dopis, který začíná takto:
Milý Ivane!
Děkuju za fejeton, který je opravdu dobrý, protože je v něm všecko, co jsem chtěl: jak chodíš po Martině (že nechodíš), koho potkáváš (že s Tebou nikdo nemluví), jak to vypadá u Černé paní (že tam nemáš s kým ani zač pít), o varhanách (že na ně a proč budeš hrát)... Tvůj vlastní, samostatný osobní přínos je také docela zajímavý a pěkný: jak byls na pohřbu, hučeli letadla, kamarád pravil, narodila se dcera Zuzana, jak jsi hrdý... No fajn.Tvůj fejeton je totiž, Ivane, opravdu fejeton mého srdce a vkusu, je to pěkné, pravdivé, výmluvné velice, jinotajné a prosté, všecko.
Opsal jsem ho, jak je má povinnost, a posílám Ti poslední kopii, protože Ty to budeš umět přečíst, a prosím: teď to opiš v takové úpravě, jak jsem ji provedl (motto vzal jsem jako titulek, je to dobré, datum jsem opravil, bylo zřejmě chybné - 8. dubna jsi ještě o ničem nevěděl, a přidal jsem místo činu, Martin), a pošli, prosím Tě, na tyto stálé adresy, kam budeš vždycky posílat event. další fejetony, kdybys během roku dostal ještě myšlenku a chuť
1) já - mně tentokrát už nemusíš, už to mám, 2) Ivan Klíma, 3) Alexandr Kliment, 4) Pavel Kohout, 5) Jan Trefulka, 6) Milan Uhde, 7) Juraj Špitzer, 8) Václav Havel, 9) Milan Šimečka.
Pro zajímavost - čtenářů budeš mít jistě už víc než stovku, má to dost veliký ohlas. Někteří lidé nepochopili hned, oč jde, představují si, že by se mělo psát cosi ostrého, pádného, odvážného... blbost! Kdo by to opisoval a nebál se? Myslím, že původní úmysl dobře vynikne až ještě za čas, kdy se ukáže, jak rozrůzněně dovedou lidé psát, jaká si volí témata, jak se vyrovnávají s dobou a čím nad ni přesahují, bude v tom zachycen jejich denní všední život, myšlení, starosti, jistoty, o něž se opírají.
Ale Ty máš u mne asi dva nebo tři články o knížkách. Nemíníš v tom pokračovat? To jen tak poznamenávám, neurguju nic.
Myslím, že první rukopis, který bys opisoval, nestane-li se něco ještě, budou asi Kalinovy paměti, které tu čteme, je to velice zajímavé, pěkně psané, ale ještě nějaký týden to tady bude trčet, než se o tom rozhodne, autor provedl škrty (politické i jiné), to je třeba ověřit, jestli je opravdu nutné. A protože součástí rukopisu jsou bohaté přílohy - dokumenty (fotografie, listiny, výstřižky z novin), bude se muset něco z toho přece jen vybrat a nechat okopírovat - tedy to všecko ještě chvíli potrvá.
Jináč čekám na semeno šafránu a na Tvé vyjádření k ostatním částem mého min. dopisu. Přerouboval jsem v sobotu pařížanku na Jean d´Arc, zasadil brambory: rané, pozdní, keřkovské rohlíčky. V zemi je semeno špenátu a černého kořene.
Pozdravuju Tvou ženu a dceru i Tvé mocné syny-lvy. Ludvík
Praha 22. 4. 1975
 
Jar je teda tu. A s ňou nielen nový život, nové nápady, nové vzťahy, ale aj nové komplikácie. Na Juraja. No na Juraja keby si trávu kladivom do zeme zatĺkal, aj tak bude rásť!
 
Luigi,
len stručne, malú informáciu, z ktorej si vyvoď dôsledky. Dnes nad ránom som sa vrátil od ŠtB, kde sa ma vypytovali na moje cesty do Ostravy, Prahy a Bratislavy a na rukopisy české. Nebolo by to také zlé, keby mi pri domovej prehliadke neboli vzali časť českých rukopisov, moju knižku a písací stroj; korešpondenciu a fejtóny som nemal. Na základe týchto faktov som musel povedať niekoľko informácií, dúfam, že neškodných, pretože ide len o literatúru. Na dnes mám sľúbenú ďalšiu návštevu u nich, takže neviem. Hlavný vyšetrovateľ bol z Bratislavy. Semeno šafránu som Ti poslal. Som rád, že si nasadil kvalitné druhy brambor. Čo robí Juniperus?
25. 4. 75
 
Pieseň ako posledná zbraň (fejtón)
Jej začiatok je nástupom poplašnej poľnice, výstražných, nie slávnostných fanfár: jeden tón a potom o čosi vyššie štyri rovnaké. Kdož jsú boží bojovníci... Chorál univerzálny a plný, totálny. Niet v ňom plechového optimizmu, s ktorým sa demagogicky chodieva do boja, ale je tam olovene ťažká, až neznesiteľná, celá pravda dejín života i zabíjania. Chorálom možno po boji žialiť a plakať nad porážkou či trpkým víťazstvom, možno si ním pred bojom i v boji dodávať odvahy, sily, neiluzórneho pocitu nekonečnej mohutnosti v recitatíve chóru, zástupov mužov, žien, detí, starcov, generácií...
Vanie z nej temná hrôza a pochmúrny, dusivý strach, čo neodzbrojuje a neoslabuje, lebo sa dotýka hranice, kedy už niet čo stratiť: preto sa väčšmi báli tí, čo počúvali než tí, čo spievali. A před nepřátely neutiekajte - niet už kde, zo svojej zeme, "ovdovělé a osiřelé". Len pevne stáť, zúfalo a smutne, na určenom mieste, opretý o beznádejnú hradbu: takéhoto zúfalstva a strachu sa boja i tí oveľa mocnejší.
Ludvíkovi Vaculíkovi a českým priateľom - koncom apríla 1975 Ivan Kadlečík
(úryvky)
 
Nazdar!
Tak čo? Hrajeme dál? Môj priateľ-prozaik napísal fejtón. Ak hráme, daj tam dátum a meno. Inak sedím doma, čítam a nič neviem. Na chate som posadil šafrán, hrach, paradajky - neviem, či tam dozrejú. Vymrzli mi ruže. Pozdravuje Ťa Pavel. Naša Zuza rastie a tučnie. Čítam Winnetoua. Vďaka za pohľadnicu. Srdečne zdravím. Howgh! I.
P. S. Ako sa Ti páčil môj fejtón?
24. 5. 1975
 
1.
Milý Ivane!
Děkuji Ti za lístek z výletu a předtím za fejeton, který se mi velice líbil, takže jsem ho opsal a dal několika přátelům. (Nevím, jestli by sis to byl přál, ale už se stalo...)
Protože, jak se domnívám, Ti vzali předešlé fejetony, posílám Ti několik posledních znovu. Dávej si na to větší pozor. Mně nevzali žádné Tvoje dopisy, protože jsem je neměl.
Zapomněl jsem, jak se jmenuje ten Tvůj šafrán správně - pažlť? Nenašel jsem to ve slovníku spis. slov. jazyka. Nevíš jak je to latinsky? Zahrada nám celá kvete, většina roubů na přeroubované hrušce zdá se, že se ujala. Měli bysme spolu mluvit, ale nevím jak. A věř, že bych račí mluvil o takových těch obyčejných věcech, které se nijak netýkají toho blbnutí.
Co na to na všecko říká tvoje žena? Na to myslím teď nejčastěji.
Mějte se, jak dovedete. Ludvík
Praha 15. 5. 1975
2.
Zaváhal jsem s odesláním, s ohledem na tebe, ale povzbudila mě Tvoje dnešní zásilka fejetonu, Pavlova: pozdravuj ho a řekni, bude-li se ptát:
Je to zvláštní směs půvabu a nesrozumitelnosti, naštěstí hravé. Nakonec - ani to tak nesrozimutelné (=nesrozumitelné) není, na další čtení. Má vtipné a nadžgané vyjadřování, chybí mu zřejmě jakási praxe ve škrtání (svých) textů. Rozhodně si to však nenechám jenom pro sebe, a nebudu jediný, kdo bude mít radost, že je nás víc o jednoho...
Tvůj fejeton o trávě se mi líbio (není to snad srbsky "líbil"?), opsal jsem ho a poslal, ale zřejmě se už cestou zalíbil i jiným natolik, že někteří adresáti ho vůbec nedostali. Tak abys to věděl.
Napište zas, oba, chlapci! Něco jen tak pěkného, bez politiky, a ne jako já, vůl, o tom Prvním máji! Ale příště se opravdu polepším.
Přikládám novou pěknou knížku: Skácela s grafikou mého i jeho přítele Vladislava Vaculky z Uherského Hradiště. Pro Tebe zadarmo.
Měj se pěkně, napiš, čis to v pořádku dostal, a připomínám svou otázku z předešlé stránky. Ludvík
28. 5. 1975
 
Milý Ludvíku!
Tiež sa mi nechce písať o tom blbnutí: je to odporné a ponižujúce. Požlt farbiarsky sa nazýva Carthamus tinctorius L., nasadil som to na chate, v lete by mal kvitnúť. Skácelove básničky sú veľmi milé, pôvabné, múdre a smutné. Podobne fejtóny - mám všetky kdesi. Vrátil sa mi zatúlaný písací stroj, doteraz som si myslel, že zatúlať sa vie iba pes, a aj to len zlý; no, budeme musieť uväzovať na reťaz aj písacie stroje, alebo si dať na vráta tabuľku Pozor, zlý stroj! (alebo Pozor, dobrý spisovateľ!!). Nezvestné sú moje eseje a recenzie, korešpondenciu som nijakú nemal. Budem si to musieť pýtať späť, lebo takto mi vznikajú rozličné problémy a komplikácie, napr. neviem, koľko km mám nabehaných na aute, kedy som ho mazal, kedy vymeniť olej v prevodovke a pod. Mám totiž pokazený tachometer, preto si km zapisujem do vreckového kalendárika, diára. Mám tam aj údaje o hubách, agrotechnických termínoch, niekoľkoročné úrody hrozna atď. A všetky moje záznamy sú fuč. Alebo chcel by som napísať mojej temer 90-ročnej tetke, no stratili sa mi adresy. Takže som úplne vedle. Pravda, najhroznejší pocit, ktorý ostáva v hube ako vždy ráno po fláme, je akési poníženie človekovej dôstojnosti, ako keby mi ktosi oňuchával špinavé trenýrky. A vôbec, fuj! Inak žijeme zo dňa na deň vo všedných starostiach, Zuza rastie, chlapci zatiaľ (presnejšie: rastie aj keď sú chlapci doma) chodia do školy, v lete chceme byť na chate. Napísal mi Lojza. V lese som našiel zopár žampiónov na privítanie. Čo sa deje u Vás? Moja žena je zdravá, napriek tomu, že nás to vtedy dosť šokovalo. Ale na to si asi treba zvyknúť. Dokonca prejavila v tom čase viac duchaprítomnosti ako ja, potom napísala sťažnosť, aj ja som sa pridal, hoci nám je jasné, že sťažovať sa možno najlepšie pri kohútiku č. 4 (len neviem, v ktorej umyvárke), lebo s lampárňou nemám najlepšie skúsenosti. Príď sa dakedy pozrieť, ako kvitne ten Carthamus. A čo robí Juniperko? Píšeš oveľa lepšie ako Jan Neruda, hoci aj on je dobrý, mysliaci a vnímavý. Majte sa lepšie, než nám dovolia, všetkých Vás zdravím. Ivan
Martin 1. 6. 1975
 
Milý Ivane!
Juniperus roste velice dobře, hoci jsem Ti psal, že zasychá, zčásti. Tedy nezasychá vůbec. Teď roste nejrychleji ze svého života. Semeno světlice barvířské jsem zasel bohužial teprve před týdnem, tedy nevím, čo robí. Ve Stromovce jsem si naštípal větviček z různých rododendronů, čili udělal řízky (tuším se sem nehodí slovo rezeň) a zastrčil je do písku, no a teď čekám, kdy zakoření, ani kvůli tomu nemůžu vycházet z domu.
Tvůj dopis jsem dostal, jsem rád, že už zas máš stroj. Tak teda piš.
Ty dvě knížky, co Ti posílám, dorovnávají Tvůj otevřený účet, kterýs u mě měl.
Napiš mi, až budete odcházet na chatu, a pošli také adresu, ano?
Léto je jakési zimní, tady byly až dva stupně, v noci onehdy. Stromy, ačkoli kvetly všecky mohutně, ovoce tolik nedají, asi nefungovaly správně včely. Ta zahrada mě velice zdržuje od psaní, nebýt jí, měl jsem už hotovo několik významných děl. Letos nám prvně kvetly rododendrony, jsou 2 roky staré, měli jsme z toho radost. Ujaly se mi všecky rouby na Pařížance, čili z ní bude Jean d´Arc. Dále se mi ujal jeden roub, jímž se má z plané švestky stát ryngle, ale neujalo se mi nic na plané třešni, z které měla být višeň Morela stinná. Upozorňuju, že toto všecko myslím tak, jak to píšu, že tedy nejde o šifry pro něco jiného, tady netřeba šifer: moje vlastní psaní mi nejde, no ale po milimetrech přece. A co se opisovaných knížek týče, to také můžu otevřenou řečí sdělit, že Hanzelka se Zikmundem si sami opisují svůj Cejlon, udělali k tomu také mapy a já se nabídl, že jim je okoloruju. Bude v tom také pár fotek - takový cestopis ještě v Čechách nebyl, jednou to budou exponáty v literárním muzeu. Na mou stížnost mi generální prokuratura oznámila, že musím vyčkat rozhodnutí vyšetřovatele o navrácení odňatých věcí, a dále, že orgán provádějící domovní prohlídku je povinen vzít také předměty, které budí podezření, že by mohlo jít o jinou tr. činnost, než pro kterou je domovní prohlídka nařízena, např. o ohrožování mravnosti pornografiemi. (Domnívám se, že doufali najít m.j. doklady o tzv. nedovoleném podnikání - ty knížky.)
Jinak nic nového. Tady prý bude spartakiáda. Možná na ni půjdu a pak o tom napíšu fejeton.
Pozdravuj svou ženu a Zuzanu. A také mocné lvy. Ludvík
Praha 11. 6. 1975

JÚL 2016

6

Blíži sa jar. A s ňou nový život, nové nápady, nové vzťahy i nové komplikácie.
 
Nazdar, příteli!
Děkuju za dopis i za příznivou zprávu o tom, proč je dobré, aby se mi psaní dařilo. Jsem také už zvědavý, jaké a čí básně to budou, co mi slibuješ. Jestlis je už neposlal, máš možnost předat mi je osobně: Vzpomeneš si ještě, kde jsme se my dva (ještě s Pavlem) potkali prvně? Tak v tom lokále budu sedět a očekávat Tě 22. 2. t. m. mezi 15. a 16. hodinou. Když se nebudeš moci objevit, nic se nestane krom toho, že mě to bude mrzet. Právě jsem se díval Tvým zrakem do jízdního řádu, nedovedu objevit všecky možnosti, ale tato hodina připadá mi akorát. Jinak - kdybys z nějakého důvodu sice přijel, ale pozdě, budeš mít vzkaz u pana vrchního. Jestli Ti nebude stát v cestě jiná překážka, bude už jen na Tvé milé ženě, aby Ti dovolila tuto menší čistě panskou schůzku, mně se také podařilo získat svolení.
Můj Juniperus - díval jsem se naň dnes - se rozpoltil na dvě části: jedna prosperuje, druhá hyne. No, aspoň tak. Přisypal jsem mu špetku vápna, co to udělá. Byl jsem dnes v zahradě ořezávat hrušku pařížanku: má špatné ovoce, chci ji přeroubovat na jiný druh, tak jsem jí zkazil krásnou figuru, je samý pahýl, a v březnu budu do ní vsazovat rouby. Sranda bude, když žádné neseženu. Při pomyšlení na takovou možnost cítím se skoro zločincem. Ale v zahradnictví mi je slíbili. Také jsem zasadil na podzim mnoho růží a jsme všichni zvědaví, co z toho pokvete. Získal jsem také darem bramborovou sadbu přímo ze šlechtitelského ústavu. Co teď čtu? Platonov - Zrození mistra, vyšlo loni. Překrásná kniha! Pavlovi řekni, že když napíše knížku, já ho odměním. (Jsem sakra zvědavý jak, ale udělám to, bude to napínavé i pro mne.) Řekni mu to, opravdu. Řekni mu, že mu potom dám, co bude chtít. (Jsem zvědavý, co ten chlap bude chtít.) A když bude chtít něco, co mu nebudu chtít já dát, tak mu řekni, že mu dám něco ještě lepšího, než on chtěl. (Začíná to být úplný hazard: to jsem opravdu napjatý, co já mu potom vlastně dám!) - Jestli tuto hru přijímá, mluvme potom trošku o podmínkách, jako například kolik aspoň stránek by ta věc musela mít. Minulou neděli jsme s Madlou šli okolo tenisového kurtu, na kterém stály blátivé kaluže. Madla se rozesmála a řekla: Víš, na koho jsem si vzpomněla? - Hned jsem to věděl: Na Pavla, který loni touto dobou s hrůzou čekal jaro a uvažoval o tom, že bude v noci stříkat kurty hadicí, aby mu tam blátivé kaluže vydržely aspoň do června.
Mějte se dobře, pozdravuju vás a těším se na jaro, asi jako vy. Ludvík
Praha 13. 2. 1975
 
Nazdar, Ivane!
Už Ti zas píšu. Dneska jsem se vrátil. Zařídím všecko, jak jsme se domluvili. S návštěvou v Bratislavě jsme velice spokojení, všichni se nám líbili a my jim jako kdyby také. Doufám, že se to brzo zřetelně projeví. Něco jsme si odtamtud odvezli.
Ale došli jsme ještě tam k jednému vážnému návrhu. Bylo by přece jen efektivnější, kdyby se rukopisy slovenské psaly nejprve na Slovensku, nějaký exemplář (nebo zas rukopis?) by šel k nám a tady se opisoval pro naši potřebu. A také zajímavé české rukopisy by se mohly psát u vás. Mluvili jsme s Ivanem a Milanem o tom, že bys to mohl začít Ty a pak by přátelé někoho našli v Bratislavě (a Ty bys mohl opisovat krom toho). Víš, při určitém zacvičení by sis totiž i docela slušně vydělal. Je to otázka psacího stroje. Na normálním kufříkovém konsulu se to jedenáctkrát propíše, když užíváš průklepového papíru 30 gr, balík za 27 Kčs, a když často měníš kopíráky. Vazba by se obstarala v Bratislavě, i distribuce, Ty bys dostal vždycky úhrnnou sumu a o víc se nestaral. Doplňovací návrh: jestliže nemáš vhodný stroj, tedy si ho kup za peníze, které Ti půjčíme, a to velice rádi, protože za tři měsíce to máš vydělané. (Stroj se slovenskou klaviaturou.)
Zamysli se nad tím a neboj se, že něco nedovedeš, neboj se udělat si ten malý dluh u zkušených dlužníků, jakými všichni jsme. Tvůj první rukopis by byl asi Špitzerův.
Na Tvoji odpověď bude čekat Milan, kterému piš na tuto adresu: Dr. Eva Šimečková, odb. asistentka, katedra anglistiky a amerikanistiky FFUK, Gondova 2, Bratislava. Adresu na obálce napiš strojem!
Lepší bude ovšem, když se k němu později přijedeš domluvit osobně na detailech. Mně dej jenom celkově mlhavou odpověď, jak se Ti návrh zamlouvá. Ostatně, odpověď může jednoduše znít tak: Ponížený... atd. dolupodpísaný... atd. prosí o půjčku (tuším pôžičku) dva a pol nebo tři a tři čtvrtě tisíca(e) koru(ú)n... atd.
A oznam Milanovi také, na jakou adresu Ti má event. odpovídat.
S pozdravem Ludvík
Praha 24. 2. 1975
 
Příteli,
opäť len stručne. Včera mi Palo s chotí priniesli list. Som rád, že Vaša cesta priniesla ovocie. Návrh prijímam, preto čím skôr niečo pošli, aby som mohol začať písať, nejako si to zariadim. Hneď napíšem aj Milanovi. Včera som Ti poslal (esej) fejtón o hubách a ešte čosi. Pala som trochu varil a zdá sa, že je na mäkko, nuž dúfam, že niečo z toho bude, nejaké poviedky. O tom stroji zatiaľ neviem ako a čo, porozmýšľam, lebo momentálne sú pre mňa dôležitejšie peniaze, to iste chápeš.
Aj keď mrzne, jar sa blíži, budem musieť začať čosi sadiť, zohnal som semeno šafránu, som zvedavý; a mám sľúbené topinambury, vraj to pekne kvitne. Inak nič. Ozvi sa. Srdečne vás všetkých zdravím. Ivan
PS. Musím list zalepiť páskou, lebo vidím, že na obálku ktosi nedodal lepidlo.
Martin 27. 2. 75
 
Jar sa blíži. A s ňou nové nápady. Na historickom bratislavskom stretnutí vznikol tiež historický projekt - fejtóny. Začal ich písať vari každý zo širokého už okruhu autorov, ktorí o sebe navzájom vedeli. Kolovali v hustej frekvencii až do roku 1988 a tvorili v súhrne vlastne akýsi putovný časopis. Začali ich uverejňovať zahraničné časopisy aj zahraničný rozhlas, ročník 1975/76 vyšiel aj knižne (Čára na zdi, Index, Kolín 1976), ďalšie v samizdate doma. A najslávnejšie Vaculíkove každoročné fejtóny s rovnakým názvom Jaro je tady tvorili chrbtovú kosť tohto "časopisu".
 
Nazdar, Ivane!
Myslím, že ty tři věci, malé, cos mi poslal, jsou nejspíš básně - aspoň ta o vodě určitě. Jinak by to mohly být také poznámky, poetické, soukromé, jakési náladovky a črty, jenže krátké. Fejeton - ten se nějak má týkat něčeho, co právě běží, děje se, je to spíš komentář k prožívanému nežli vylíčení žitého. Aspoň já to tak beru. Každý autor si fejetony razil sám. Také by fejeton měl být o něco delší, tak dvě, dvě a půl stránky, no, do tří. Já jsem je vždycky dělal moc dlouhé a redakce mi nadávala. Jo, ještě kurzívka by se mohlo říkat těm Tvým malým útvarům.
Mezitím jsem si přečetl ty Juračkovy básničky. A jsou pěkné, opravdu. Je to tak, jak to říkáš Ty v doslovu: zdánlivé zpoždění je vlastně náskokem. Ale jak to už bývá, o tom se bude moci soudit líp, až autor napíše víc. Rád bych věděl, jestli se pokoušel někde něco udat. Mihálik přeci je hrdý na svou stáj nových básníků! Jsem zvědavý, co tomu tady řekne někdo z našich mistrů, pokusím se od někoho získat názor a pak oznámím.
A ještě jedno: potřeboval bych, jestli budeš ještě uvažovat o dalším opisování své knížky pro slovenštější okruh zájemců, kdybys mi ještě aspoň dvě-tři pak postoupil.
Zapomněl jsem se zeptat na dvě věci: jak to vlastně máte s tím domem, a proč sešlo se zabíjačky!
Přečetl jsem si, cos napsal o svém pradědovi, a líbí se mi to. Nemysli si ale, že to říkám jen tak, ze známosti.
A na konec: Máš tu tedy tři články o knížkách. Jaké s tím máš úmysly? Doplníš to na celý soubor? Kdybys chtěl napsat normální kritiku na něco (ale asi by to mělo být o nějakém českém díle), zařadilo by se to do seriálu těch kritik, z nichž dvě máš. Jinak bys tu svou knížku esejí měl pomalu doplňovat: Gruša, Hrabal... pokud Tě to bude zajímat.
(Ze tří poslaných kurzívek se mi nejvíc líbí Curriculum vitae, nejmíň Prečo písať, protože jsem s obsahem byl seznámen už v jednom Tvém dopise, ale nejlepší je objektivně Chvála vody. V tom prvním se mi zalíbila ta otázka: zda okovy, či ponořená kotva. - Budeš v tom pokračovat? Posílej.)
Námět na fejeton je Černá paní, náměstí, pondělní televize s Pavlovými poznámkami k tomu, četba, jazyk, nákupy, děti, příroda... Já chci psát o jaru. Začnu asi, až skončím tento dopis. Vlastně jsem tento dopis začal proto, abych ještě nemusel psát ten fejeton. Já jsem Tvými krajany zklamaný nebyl a návštěva příštího dopoledne u Juraja byla velice dobrá. Neodešli jsme s prázdnou. Ale není mi jasné, proč ses to dopoledne neobjevil.
Zdravím Tebe i rodinu. Madla dnes dopoledne v posteli (je nachlazená) četla Tvou knížku a každou chvilku mi něco chtěla přečíst nahlas. Padlo jí to do noty. Říkala, že na to nevypadáš: na tak vznosný, morálně povznešený a bohatý jazyk. Protože osobně spíš jenom tak mrmleš, dodávám já. Ludvík
Ano, já Vás v tuto předjarní neděli objevila. Vážím si Vás. V úctě Vás zdravím. Madla
Praha 3. 3. 75
 
Jaro je tady (fejeton)
Čím jsme starší, tím těsněji letí jaro za jarem, jde z toho strach, takže radost z nich předsouváme si až skoro k vánocům, jelikož když potom jara květ vyraší, my jak prokletí myslíme víc na novou zimu. Tak pak opravdu nastává brzo...
"Jaro je tady, slyšet je všady," zazpívala každého roku maminka jednoho rána, když se vrátila od poklizených koz, a já jsem si automaticky myslíval, že zítra budu už smět jít bosky. Ale chodil jsem ještě dlouho obutý! Měly se mě naozíbat nohy ve zrúchaných botkách, když jsem zglíňal za jarem kolem potoka...
Noviny snad, teď nevím jistě, ale snad ani nebyly. Nepamatuju, že bychom na ně byli zvědaví či na ně v něčem spoléhali. Každý si hrál, s kým se mu líbilo, učitelé mu dávali známky podle toho, jak uměl, každý jedl, co měl, mluvil, s kým chtěl, četl, nač přišel, psal, co mu napadlo, báli se jen zloději, bylo to fajn...
(Praha, to pondělí po konjunkci Venuše s Měsícem.)
17. března 1975
(úryvky)
 
Jaro je tady. A s ním nový život.
 
S najstarším synom (fejtón)
Nedávno, aj napriek tomu, že som nebol doma, ale v ktorejsi krčme preventívne oslavujúc s priateľom-prozaikom veľkú udalosť, takže som domov prišiel na hotové, narodila sa mi dcéra Zuzana-Zrzana ryšavá ako plamienok, ako večné svetlo, úplne nová a maličká, triapolkilová, miniatúrna niečia prababička, a ja som sa stal obklopený symetricky pevnejším valom generácií a štyroch detí, pripomínajúc si nevdojak Lutherov chorál Hrad přepevný... v krásnom znení básnika Juraja Tranovského, ktorý sem vraj vsunul verš: Přijde-li na zmatek čest, hrdlo, statek...
Po troch mocných synoch, ako v slovenskej ľudovej rozprávke, sa nám narodila krásna Zuzana. Aby sme tu, v pokore a strachu, trvali.
Martin, marec - apríl 1975
(úryvky)
 
Milý kamaráde!
Posílám Ti, dnes napadlo moc sněhu a celá zahrada je bílá, další dva fejetony, jeden z nich - Kynclův - je nad plán, on to vzal jako, když to k němu dokolovalo, výzvu, aby se zúčastnil rovněž. Jsem zvědav, jaká zpráva mi dojde od Milana Šimečky, naproti tomu. Dále Ti posílám Koláře za 30 Kčs, Černého za 25 Kčs a Grušu jen za cenu vazby, t. j. 10 Kčs. Tvé konto, které činilo 205 Kčs, se tím snižuje na 140 Kčs, budu s tím hospodařit výhodně, abys zbytečně nevyhazoval. K zásilce přikládám Otův dopis, vyrozuměj z něho, co chceš.
Rouboval jsem před 14 dny na planou švestku jednak ryngli a jednak meruňku. Na tlustou, asi 5 cm v průřezu, třešni vyrostlou z pecky jsem narouboval višni. Pořezal jsem si oba prsty, musel jsem rouby olizovat od krve, tak teď nevím, zda to bude k dobru či ke škodě. No, když se rouby neujmou, můžu v létě očkovat, ale tu ryngli už ne, protože tu jsem už porazil a spálil. Také jsem zasadil včera novou meruňku koupenou v zahradnictví - "uherská nejlepší". Nono! Dále jsem minulý týden maloval ten náš velký pokoj, a myslím, že dobře. Nejhorší stěnu, co se nejvíc špiní, polepil náš Jan tapetou. A co je s tou zabíjačkou, hrome, napadá mi? A co s domem, vaším, a co s Tvými zuby? Mám moc práce, z které nic není. Jsem instituce bez výdělku. Tyto velikonoce se nevydařily, krom fejetonů. Poprvé od svého dětství jsem nebyl na proutí a nepletl karabáč. Madla zbytečně koupila veliké čokoládové vajíčko, což koupila prvně v životě. Padá pořád sníh, je už večer, fotbal v televizi na sněhu byl fotograficky zajímavý, s Rumunskem. Pozdravuj Pavla i jeho Máriu. Tvůj Ludvík
Ivane, právě jsem dostal dopis z B. Chtějí začít se slov. rukopisy nejdřív sami. Potřebuju ale 10 x Juračku. Chceš to napsat? Potom můžeš psát české rukopisy, jestli chceš. Chceš? Dej vědět. L.
Praha 31. 3. 1975
 
Nazdar!
Lodovico, najprv Ti musím oznámiť, že sa mi narodila celkom nová dcéra zvaná Zuzana. Inak nič nového. Potom bola Veľká noc, návštevy rodiny a známych, zmätky, a ja zrazu vidím, že mesiac som Ti neodpovedal na list. Medzitým som dostal dva pekné fejetóny, ten prvý o jare je ešte krajší. To by som ja napísať nevedel. Vidím, že som Ti vlastne ešte ani nepoďakoval za moju knižku. Myslíš, že by ju bolo treba ešte odpísať? Ako? Som rád, že sa páči Tvojej pani, pozdravujem ju a ďakujem za povzbudivé slová. Aj Palo mi čosi sľúbil, ja som mu sľúbil k tomu doslov za odmenu, on ma o doslov požiadal. Mám aj návrh, ako by si sa mu mohol odmeniť Ty, okrem iného: aby tá jeho vec vyšla vo Vašej petlici, to by mu viac lichotilo. Zo zabíjačky nesešlo, pozvanie trvá, len sme sa asi zle rozumeli: bude to asi o dva roky. Dúfam, že o niekoľko týždňov začnem stavať, tak mi pánboh pomáhaj. Je jar, ako si už iste informovaný, a treba niečo bez uznesenia siať, len neviem, ako sa dostanem z domu, ktorý je plný plienok, a tak ani nemám veľa času, hoci by bolo treba aj písať, radšej by som listy dostával. Preto ťa srdečne zdravím. Ivan
Louis, práve mi Mária priniesla knižky, fajn. Čo píše Lojza, nie mi je celkom jasné: čo chce urobiť s recenziami? A neviem ani, kde ich poslať. Mám trochu obavy, potreboval by som sa poradiť. Čo si o tom myslíš? Bratislavčania sú čudáci. Ja som však slabý strojopisec a s písaním som nesúhlasil kvôli výdělku, ale aby som pomohol veci. Takže je to v poriadku. České veci by sa mi zle písali, no Juračku urobím, potom by som napísal Palove veci, prípadne moju knižku, to by zatiaľ stačilo. Poznáš topinambury? Neviem, či som Ti vravel, ale zasadil som pár hľúz, uvidím, čo to urobí. Mám aj trochu semena šafránu - nechceš? Ahoj. Bude asi lepšie, keď si to v B. urobia všetko sami. I.
Martin 2. 4. 1975
 
Milý Ivane!
Blahopřejeme k narození dcery Zuzany, my máme též Zuzanu - samičku od morčat, je to pěkné jméno.
Pošli mi to šafránové semeno! L.
7. 4. 1975
 
Milý Ivane s rodinou!
Trošku pomalu reaguju, jaksi. Jednak jsem opožděně pochopil, že máte novou dceru, neuvědomil jsem si, co to všecko znamená, a to v mnoha bodech. Rád bych teď něco podotkl k bodu f). Jak budeš vlastně psávat, když bude u Vás tolik křiku? Ale na druhé straně zas tvoje žena bude doma, na mateřské dovolené, tak snad budeš mít víc času... ...? Ach Bože! Už abyste měli ten nový dům!
Za druhé, jak zjistils, jsem pozdě reagoval i na šafránové semeno. Dá se to ještě napravit?
Ale dnes Ti píšu kvůli něčemu jinému: Opsal jsem pro Tebe (m. j.) Špitzerův fejeton a dostal jsem během něho zlost: ačkoli vím něco o rozdílech mezi češtinou a slovenštinou, mám na každé stránce několik chyb. A v té zlosti jsem si řekl, jak já k tomu přijdu, abych každého do všeho musel pořád strkat, abych Ti až z Prahy musel říkat, aby sis vyčistil na psacím stroji písmenka, protože obloučky a kolečka jsou slité - udělá se to snadno kartáčkem na zuby, starým či novým, Tvým či manželčiným, jestli jsi tak sprostý. Dále mám vážnou otázku, budeš-li mít čas sem někdy přijet, když na to přijde.
Ale především a aktuálně: Napiš fejeton! Však vidíš, co napsal Juraj, ty to dovedeš snad i líp! Můžeš napsat o své dceři Zuzaně, můžeš napsat, jak to teď u vás chodí nebo bude chodit, resp. lozit. Ale řeknu Ti, mně by se velice líbilo, kdybys napsal o tom, jak chodíš městem Martinem, s kým se potkáváš, jak je to u Staré (nebo Černé) paní, takové scénky a nálady, třeba o ženách, o Pavlovi Hrúzovi, o kostele, o varhanách (organe-och?), nebo co chceš. A já se velice prosit nebudu, já si znamenám termín: do poloviny května, s datem některého čtvrtku(!). To je jednoduše rozkaz, ale kdybys nemohl, nepiš nic, nejsme na vojně, já ani Ty nejsme tací voli. (Vidíš, jak se ve mně sváří potřeba číst od Tebe něco se soucitem s Tebou? - Také bys mohl domlátit k fejetonu Pavla, místo sebe!)
S tím Tě a vás zdravím a zdravíme. Ludvík
Praha 15. 4. 1975

JÚN 2016

5

Tretie výročie. Rovné tri roky je už Ivan Kadlečík nezamestnaný.
 
Ako šéfredaktor Matičného čítania v rokoch 1968/1970 nesiete v plnom rozsahu zodpovednosť za obsahovú náplň Matičného čítania, ktoré v uvedených rokoch slúžilo podpore záujmov pravicovooportunistických síl. Tendenčne sa orientovalo na boj proti základom socializmu, proletárskeho internacionalizmu a princípom štátnej kultúrnej politiky. Na tieto závady ste boli správcom Matice slovenskej aj Predsedníctvom MS viackrát upozornený, ale náprava nenastala. V dôsledku toho ste boli v r. 1970 z funkcie šéfredaktora odvolaný.
Od svojich postojov a činov ste sa dosiaľ nedištancovali, naopak, Vaše vystupovanie len potvrdzuje, že sa nemienite zmieriť so súčasným politickým kurzom, ktorý nastúpila naša spoločnosť v prvej polovici roku 1969. Matica slovenská je štátna inštitúcia so socialistickým programom, a preto Vaše postoje poškodili a poškodzujú jej i celospoločenské záujmy. Z tohoto hľadiska sa kvalifikuje rozviazanie pracovného pomeru s Vami ako strata spoločenskej dôvery. S pozdravom Správa MS. 15. 7. 1971.
 
Veru tak. Socialistický štát, ktorý zaručuje každému "právo na prácu", mu len občas prostredníctvom spisovateľskej organizácie, "štátnej bezpečnosti", zatiaľ len sprostredkovane, odkazmi priamymi či nepriamymi, dáva na vedomie, že si je "sám na vine". Robí "muža v domácnosti", číta, píše, privyrába k manželkinmu platu "nezákonne", "na čierno", pod cudzími menami.
 
Priateľu môj,
květen odchází a Johny Walker jakbysmäd. Doručili mi výpoveď do vlastných rúk a je to už druhá podľa paragrafu 46 písm. e a druhá, ktorá po formálnej stránke pred súdom neobstojí. Skúsenosť z tej prvej, matičnej ma však učí, že nehodno uchyľovať sa zákonu pod kriela. Nech si Knedlík vraví čo chce, Justícia so zaviazanými očami sa v slovenskom špecifiku hrá len na slepú babu, t. j. aspoň jedným kútikom mrká popod šatku. A potom - polovica súdnej stolice chodí hrať tenis. A navyše - ešte furt cítim istú povďačnosť, že ma sem vôbec prijali.
...a tak v dobrej nálade ideme zajtra na pílu do Ulmanky. Triafa sa mi tam miesto pri odkôrovači... Keď budem pri odkôrovači stáť a porád ládovať, mohli by sme za zlikvidovanie vagóna guľatiny dostať stovku. Tak čo.
Kôre zdar! Palo
B. B. 28. 5. 74
 
Veru tak. Palo Hrúz neostal nezamestnaný, "sám si je na vine", že robil začas "riaditeľa" - zriadenca na tenisových kurtoch a začas "odkôrovača". Zmysel písania však ani jemu neostal utajený.
 
Milý priateľ,
prišiel som na dva dni domov a zasa bežím na dolné končiny, kde budem asi až do konca prázdnin. Prečítal som si Páralovu Bielu velrybu, fajn. A posielam Ti svoju knižku. Napíš mi sem kartičku, aspoň že si knižku dostal: žena chodí domov častejšie a bude tu aj na budúci týždeň. Inak nič nové, Pavel pracuje na píle, semená nerastú, počasie sa oteplilo, Oto sa ešte neozval. Srdečne Vás všetkých zdravím a som zvedavý, či sa uvidíme. Ivan.
V knižke sú asi nejaké tlačové chyby, nemal som čas to opraviť, tak si to správne domysli; kde nie sú dnes hyby? Aj predsádku mi zabudli tam urobiť. Dal som tam aj Čivrného, skrátiac text kvôli charakteru knihy o niektoré hodnotiace, kompozičné a i. pasáže, lebo toto tu nemá byť recenzia, recenziu máš Ty. I.
Martin 31. 7. 74
 
Knížku jsem dostal, exteriér je slušný, vnitřek navštívím co nejdřív. Napíšu! Děkuju a zdravím. Ludvík.
Semena se ani nehnou!
1. 8. 74
 
Nazdar! Jsem tu a už dál nepojedu, takže se k Tobě víc nepřiblížím, zatím. Přečetl jsem si Tvoje eseje, které se mi líbí všechny, o K. nejmíň, o slov. buditelích nejvíc, hlavně o tom, co nic nenapsal. Knížka je i pěkně technicky vypravená a opsaná, my si ji tu opíšeme dál. Tvůj L.
Uherské Hradiště 30. 8. 74
 
Nazdar, Ivane!
začíná mi kvést kukuřice, co mám dělat? - Zatím indické semení se ani nehne. Myslím, že Ty ses asi také zmýlil a že Ti to tam raší nějaká tráva. Podej zprávu, ano?
V příloze Ti posílám dvě knížky, a to Hrabalova "Něžného barbara" a Šiktancův "Český orloj", ale protože nevěřím, že bys mi byl s to poslat brzo tolik peněz, rozhodl jsem se Hrabalovu knížku Ti postoupit za desetikorunu, aby mně to tak neštvalo, že to máš zdarma, když jiní museli dost platit, a Šiktanc stojí prostě čtyřicet korun.
Tvou knížku jsem, jak už oznámeno, přečetl hned a zajímala mě, je to pěkně napsané, předně, a za druhé pro zdejšího člověka i nové věci po informační stránce, takže hned jak se trošku uvolní pracovní stůl v naší rukodílně, bude to tu pěkně opsáno, snad. Kdo Tobě to asi psal? Je to také pečlivě vypraveno, byl jsem překvapen. - V Brumově jsem ani nebyl, nýbrž jen v Uh. Hradišti, proto jsem se neobjevil u jezera, jak jsem si přál. Snad se ale ještě letos na podzim setkáme, i když nevím zatím, kdy.
Na zahradě, kde pořád suším seno pro Josefovy koně, ale už mi do toho začíná padat listí stromů a brzo začne i sníh, trávy však je mi jen tak na nic líto. Vyrobil jsem si proto sušák. Juniperus pěkně roste, je asi o sedm centimetrů větší, než byl v Kolpachách. Pozdravuje Tě i Tvou ženu a děti. Tvůj Ludvík
Asi 17. 9. 74
 
Milý priateľ,
pýtaš sa, čo máš robiť, lebo Ti kvitne kukurica; odpovedám: písať! Moje, totiž indické semená nerastú. No levické, tuším číslo 3, - citujem z listu, lebo ja som asi pred mesiacom videl len klíček: "Rastlinka rastie, už má 6 lístkov, ale veľmi vysoká nie je, zo 10 cm. To sú také lístky ako má citrónovník. A tá druhá nič..." Knižky som dostal, ďakujem, dlh vraciam priložene. Moju knižku prepisovala svokra tchyňa, väzbu robili v Štiavnici. Včera som bol na chate skontrolovať prístroje, všetko je v poriadku, niet chýb, len na str. 49 mojej knižky si oprav "s výstrednou poetkou M. Javorinskou..." Inak nič nové nemám, iba to, že dnes začína jeseň. Aj u Vás? To znamená, že o chvíľu bude oberačka hrozna a potom budeme do suda nakladať kapustu, aby sme mali v zime čo žrať. Pavel H. robí s Cigánmi na píle, ale to asi vieš; dávno som ho nevidel. Kamarát O. F. sa neozýva. A ako stojí štúdium Tvojho syna? Mojich dvoch zatiaľ prijali na ZDŠ, ba chodia aj na klavír do hudobnej školy, tak si nesťažujem. Srdečne Vás všetkých zdravím. Ivan
23. 9. 1974
 
Nazdar, starý brachu!
Čo je s Tebou? Mrzí ma, že o Tebe (Vás) nič neviem. Okrem toho stále prší, pohnilo nám hrozno a budeme musieť piť pálenku. Aspoň kapustu už máme v sude naloženú. Vravíš, že moje eseje si niekedy odpíšeš, ale zatiaľ ešte počkaj, lebo by som chcel napísať jednu novú vec a pridať k tomu, ak sa mi to podarí: som nervózny ako starý pes. Indická rastlina rastie. Marta, Tvoja známa, sa sťahuje preč z Martina. Čítam Karla Maya a varím obedy. A blíži sa zima. Pavel H. robí elektromontéra - pomocného a nekvalifikovaného, lebo nie je vyučený, iba inžinier, s akademickým titulom, ktorý by si mohol strčiť za klobúk, keby ho nosil. Nenosí ho ani v zime. Podľa možnosti sa majte všetci dobre, srdečne zdravím. Ivan
Martin 17. 10. 74
 
Nazdar, Ivane!
Mám novou pásku ve stroji, německou. Dostal jsem Tvůj dopis. V příloze posílám obrysy kukuřičných klasů, které se nám urodily z toho seneme, cos mi poslal. (Ta páska moc překlepává.) Tedy nejprve zpráva: Ze všech třinácti semen vzešlo jich všech třináct. Z toho dvě na tak nepříhodných místech, že jsem je po čase musel předčasně sklidit ve stavu dvacet centimetrů vysokého nedomrlého stvolu. Ostatní rostly pěkně, až vyrostly do výšky a objemu, jak vidíš. Myslím, že je to úspěch, uváží-li se, že jsem je sázel tak hrozně pozdě. Příště to zařídím líp, odpovědněji. Ale u nás je málo slunka, v naší zahradě. Urodilo se jedině hodně krup, což se projevuje teď tím, že skoro každé jablko, které vezmu do ruky, je naťuknuté a od toho místa nahnívá. Z indického semení nevzešlo nic, jenom
číslo jedna (omylem jsem otočil o řádek, jsem nemožný), když jsem je konečně vyhazoval, protože také, jako ostatní čísla, nedělalo nic, bylo trochu nabobtnalé a jeho smaltovaný vysokopecní lak byl prasklý. Slyšel jsem bohužel tento vtip: Víš, co to byla II. světová válka? - Malá epizoda ve Slovenském národním povstání. Jinak nového není nic. Tvojeupozornění, aby (ta páska nedělá mezery mezi slovy) se počkalo s opisem, přichází pozdě, už je to opsané. Musím Ti říct, opětovně (po třetí), když jsem si znovu četl některé části, že ty tváře (tuším že Tváře jsou o slovl. nár. buditelích - ta páska píše vůbec, co chce!) jsou opravdu velice zajímavé, Daxner! Jsem zastánce Daxnerova životního postoje. Jaksi se Ti neodvažuju napsat, abys mi poslal stovku za Šotolu (Kuřena rožní - kruci: Kuře na rožni!), který už brzo bude hotový. Ale Ty Šotolu asi budeš chtít, že? Ach, jo! Jestli nebudeš moci stovku poslat, budu se muset dopustit nějakých machinací, abys to přesto dostal. Dej mi nějaký signál, že mám začít machinovat. Ten Šotola je totiž velice tlustý. Čítám teraz Suetionovy Šivotopisy dvanácti císařů, konkrétně o Cézarovi. (V předchozí větě mělo správně stát Životopisy...) Víš, Ivánku, já mám roztřesené ruce, vrátil jsem se z do ři téée lépe řečeno z Dobřichovic, kde jsem česal jablka dlouhou tyčí s česáčkem a nosil tašky na střechu pokrývačům, kteří (a klempíři předtím tři týdny) nám reparují dům. Mám moc praktické užitečné neplacené práce pěkné. Musím Ti vážně říct, že mě zpráva o téměř zkáze Tvého vína nepříjemně překvapila, to jsem nečekal, myslívám totiž jednosměrně jen na zkázu svých jablek (a nezdar s kukuřicí), a jsem zklamaný, už jsem se někdy těšíval, jak budu pít to víno. Kruci, já jsem si ho nevážil, neuvědomoval jsem si jeho přítomnost v téžemísznosti (téže místnosti), když jsem u vás byl. Budeš pro mně muset připravit místo Martičky jinou šikovnou dívčinu (to zní krásně!). A co náš Pavel se psaním? Je mi ho líto a není. Líbí se nám. Mám pro něj zprávu: Onehdy náš Ondráš (20 let) řekl: A ten Pavel Hrúz, to je ten, jak byl u nás? - Ano. Proč? - Mně se ten Okultizmus líbí. - Ty čteš Okultizmus? A proč? - Jenom tak. - Jak vidíš: Spisovatel zdocýýňa, Oklltizmus je živý! - Ještě jednou, kruci, to by byl v tom čert, abych to nenapsal pěkně, úhledně a plynule. Tedy: Spisovatel zdochýňa, Okultizmus je živá! (má býti živý). Píšu Ti dlouhý dopis, jelikož mi není veselo, naopak. Čeká mě pár horších časů, bojím se. Dnes jsem zjistil pod jabloní, že se - svými slovy a k jakési své vyšší instanci nadlidské - vlastně modlím. Bohužel dorbý - dobrý dojem z toho, mohl-li takový být, byl kažen tím, že přesto jsem při každém nešikovném servání větvičky nebo pádu pěkného jabka na zem pronesl vztekle: Kurva! A pokračoval v modlení. Zítra, jestli bude hotový Gruša, pošlu Ti ho, tento dopis dám dovnitř. (Zajímavé: člověk nepíše třeba půl roku někomu, a když konečně napíše, zdá se mu, že dopis nemůže čekat už ani den. (Ale já ti ovšem píšu častěji než půlročně, že!)) Kloním se k tomu, že letos nebudu moc hnojit strojenými hnojivy, mám kompost, konečně, a od Josefa hnůj.
Praha 22. 10. 1974
Posílám toho slíbeného Grušu a víš co? Bude zadarmo, abys mohl snadněji spořit na Šotolu, který ještě není hotový. (Jestliže ho budeš chtít.) Co se týče doplnění Tvého spisu: Jestliže to napíšeš brzo, dá se to tam ještě přiložit, jelikož ve vazárně to ještě není. Ale honem! Jinak bychom to, Ty i já, museli považovat nikoli za konec této knížky, nýbrž začátek té příští.
A ještě, pro usnadnění placení Šotoly, Ti přikládám zdarma Kabešova Obyvatelná těla, o nichž tolik: Neměl jsem nikdy dobrý vztah k takové poezii, ale jelikož tento svazeček jsem opisoval sám (abych si přivydělal), četl jsem to - pomalu a hlasitě, abych to přesně oťukal do stroje - a během asi třiceti stran jsem se cítil být stržen čaromocí slov. Schválně, ať máš jakýkoli vztah k takové tvorbě, zkus to předčítat si hlasitě, a pak mi podej zprávu o výsledku. Věř mi, je to moje zkušenost! Zpráva o odstěhování Martičky mě mrzí, i když v nejbližších týdnech bych neměl pro ni čas. Ale ohlédni se vážně po někom a podej pak zprávu, ovšem až osobně, pro důvěrnou povahu věci (pička, prsa...). (Ti se z toho zblázní, než by pochopili, že jde opravdu o ženskou!) Je psí počasí, že by psa nevyhnal. Na Tvém rukopise je opravdu znát nervozitu starého psa, to znám: člověk nemá trpělivost vytočit zatáčky písmen. Proto píšu už mnoho desetiletí na stroji. Ovšem, jak poznals včera (na včerejším mém textu), projevuje se nervozita starých psů i přes stroj. Ano, jsme staří, proto nazdar! Ludvík
23. 10. t. r.
 
Ludvíčku,
tá Tvoja nová nemecká páska bola tuším ožratá, ale to nevadí, práve naopak, lebo ja som bol tuším včera a ktovie, či ešte nie aj teraz, poneváč sa liečim pivom - a mám k tomu aj ďalší dôvod: že si mi napísal. A dôvody sa vždy nájdu. Napríklad včera som si bol v kostole zahrať a hral som toho Bacha, o ktorom sa dočítaš v prílohe, a bol som veľmi sklamaný a naviac som nevedel prečo: či z toho, ako som o tom napísal, alebo z toho, ako som to zahral - hrám totiž veľmi zle. Zabudol som za sebou zamknúť a ktosi tam vošiel, tváril sa zbožne, potom sme sa navzájom zbadali a skoro sme si sadli na riť, ja som už na nej sedel, vrazil som tam registre mixtúru a bourdon (osobne ho nazývam, ten hrozný bas, bourbon - whisky) a hrozne to kvičalo a hrmelo. Ale zabudol som povedať, prečo sme si sadli na riť. Ten človek bol totiž môj známy z Bratislavy, ktorý náhodou, počujúc hrmot, vošiel do kostola - a zbadal mňa s mojím druhým či tretím utajeným životom, tak sa on, literát, začudoval. A tak som sa prezradil. Potom cestou domov som si kúpil liter vína a išiel som si definitívne prečítať, čo som napísal, a keď som to vypil, začalo sa mi napísané páčiť, nuž som od dojatia odišiel ešte k Čiernej panej; darmo je, človek je citlivý. Len moja žena sa tuším trochu nahnevala, no tehotnej sa to dá uznať. A pretože sa mi napísané ešte stále páči, posielam Ti ho ako poslednú kapitolu knižky, musíš to tam dať, je to dôležité. Vydal som si to aj ako separát pre niekoľko priateľov - ako P. F. 1975, a keďže pôvodný zápis je veľmi dočiaraný, musím Ti poslať ono p. f. Keď som to písal, vyzval som rodinu, aby držala hubu, lebo ja tu musím za drahé peniaze písať; keď sa žena zasmiala, upresnil som sa, že myslím peniaze, ktoré pri tom písaní miniem: a veru ma to aj stálo najmenej dva litre. Nuž čo, literatúra je drahá, je to hodnota. A čo sa človek natrápi, kým zbúcha posraté tri vety! Napokon žijeme z toho, čo minieme, že jo. Preto pošli aj Šotolu. A napíš čosi o horších časoch, ktoré Ťa čakajú a ktorých sa bojíš, lebo aj ja sa bojím, aj keď presne neviem čoho. Zdá sa, že kukurica tohto roku vôbec bola slabšia, mojej bolo málo, no predsa dočernela, dal som ju svokrovi pre zajace, či čo to má; on mi dá možno trochu vína, ktoré sa skoro ani neurodilo. Na češtine sa mi páči skoro všetko, ale neľúbi sa mi sloveso česat jablká, chmel a pod. Nemohol by si zariadiť, aby sa to nejako zlepšilo? Hron vytápa B. Bystricu a Pavel H. ju zachraňuje, aj keď neviem ako. Z parkoviska pri pamätníku SNP je konečne jazero. Pršať neprestáva. Ako sa má Vltava? Slovenské rieky sa nasrali, Bystrica má komplex z Benátok. Rieka Turiec nie je až taká veľká, veď tu je všetko malé okrem Teba, ktorý tu bol len chvíľu. Na holiach je už sneh, ale nechce sa mi tam ísť, lebo sneh som už videl a bohdá ešte uvidím, keď nie, jemu je to jedno. Boh, ktorého mám občas rád, nech Ťa živí a posilňuje, aby si mohol napísať, či si dostal moju "esej" v poriadku - a pošli aj nejakú tú moju knižku, keď bude hotová, nech si zase prečítam niečo zaujímavé. Lodovico, zaraď tam toho Bacha, aj keď sa Ti nepáči; za odmenu Ťa srdečne zdravím, aj Tvojich najbližších. A prepáč, že Ti píšem, súc trochu napitý, ale nemôžem čakať, kým vytriezviem, lebo sa ponáhľam s tým Bachom, aby si ho zaradil. Preto píšem dlhý list na rozdiel od J. Wolfganga Geteho, ktorý povedal: píšem Ti dlhý list, lebo mám málo času, zdá sa mi. Boch, to je skoro ako Bach. Len keby som ho vedel zahrať! Kurva fix, vravia latinici. Pokús sa mať dobre! Ivan
To víš, treba sa ponáhľať: Bach bude mať v r. 1985 tristo rokov od narodenia: prečo by som to nenapísal už dnes, pre istotu? Z tých istých dôvodov aj Tebe už dnes posielam p. f. 75.
24. 10. 74
 
Nazdar, Ivane!
Nevyjádřil ses k mé kukuřici, a já se proto bojím, jestlis dostal můj dopis. Reaguj nějak, ano? Já teprve teď zareaguju na Tvůj poslední dar: mně věnovanou úvahu o Bachovi: Mně se to velice moc líbí, člověče, Ty umíš psát o hudbě, ještě jsem nic takového nečetl, je jenom jedna otázka, jestli tak neumíš psát jenom o Bachovi a hotovo. (Myslím, že jsem řekl hloupost: pochopitelně tak můžeš psát jen o něm: proto o něm píšeš!) Je na tom vidět nejenom, že cítíš tu muziku, ale i její souvislost se vším ostatním. To nemůže žádný čistě muzikant napsat, ani žádný čistě literát-neorganista. Věř, že s ohromnou chutí doporučuju Tvou knížečku zejména pro tyto dvě věci: Daxner a Bach. Ale nejenom ti dva se výborně sešli: také Podjavorinská je velice pozoruhodná. Myslím proto, že dosavadní počet výtlačků nebude stačit a mám pro Tebe návrh: Nechceš si to opsat sám? Dostal bys za to 276.- Kčs plus výdaje za papír (průklepový třicetigramový, balík za 27 Kčs), kopiráky a pásku. Předpoklad je, že bys udělal 12 exemplářů, všecky na stejně silném (slabém) papíře, naráz (jináč by se Ti to nerentovalo). Poslal bys to podepsané a nesvázané. Tady na to nebude hned tak čas, protože jsou jiné věci, které spěchají. A pro tebe je to snadnější na psaní než pro někoho, kdo nemá na stroji měkké l a ô. Slyšel jsem bohužel tento vtip: Jaký je rozdíl mezi Slovenským národním povstáním v televizi a v historii? - V televizi to trvá dýl. Ještě furt nemám okopaný rybíz (musím to honem zamluvit) a přeházený kompost, ani obryté stromy, protože jsme opravovali střechu, jo a ještě jeden: Víš proč Čechy a Morava se budou zaplavovat? - Aby Slovensko mělo vlastní moře. Také mám ještě dovážet hnůj a odvážet seno, které jsem celé léto sušil pro Josefa. Právě přišla Madla z práce a vynadala mi, že ani na její narozeniny nedám vařit brambory. Já jsem to chtěl udělat, až dopíšu tento dopis. No, už to neudělám, protože su naštvaný. Posílám Ti tedy dvě knížky, z nichž za druhou si účtuju 40 Kčs. (Napadá mi, že by sis plat za opisování mohl vybírat v naturáliích, kdybys chtěl.) Přitom jsem několikrát dal např. péct brambory i bez narozenin! Já jsem nevěděl, že přijde dnes dřív z práce. Ota mi za celou dobu nenapsal. Tobě také ne? Nebo nám to zabavují. Zasadili jsme letos na podzim hodně růží.
S pozdravem Ludvík
Praha 25. 11. 1974
 
Nazdar, příteli!
Dlho si nepísal, už som mal obavy. Posledný (teraz už predposledný) list si písal 22. 10. - a tam bola reč aj o kukurici, aj priložený nákres. Písal si ešte aj potom? Vtedy som asi na kukuricu nereagoval, lebo som dával bacha na Bacha, asi. Tvoj nákres mi hovorí, že aj mne sa urodila taká čudná kukurica, aj keď správne čierna, a neviem, či takéto akoby zakrpatené klasy spôsobili klimatické pomery tohto roku, či druh kukurice alebo nejaká nesprávna činnosť; no zdá sa mi, že tohto roku bola všeobecne slabšia kukurica. Predvčerom som dostal Tvoj list a knižky. Tá moja sa mi veľmi páči, a ešte viac sa mi páči to, že sa Tebe páči (líbí). Indické semä, ako som písal, vzišlo len č. 3 - na juhu. Videl som ho pred 2-3 týždňami, rastlinka je vysoká 10 cm a má asi 8 pravých lístkov, "kmeň" sa odieva drevom, bude to asi strom: o tom by svedčila aj dlhá doba klíčenia - vyše dvoch mesiacov. O návrhu opísať si svoju knižku budem uvažovať a možno niečo vymyslím, lebo do môjho malého písacieho stroja dám maximálne len 5 kópií. Ďakujem za vtipy, ktoré som tu nepočul, o danom predmete som počul len jeden: na nejakej besede rozpráva jeden účastník, že psovi uviazali na krk granát, časovaný, a poslali ho k Nemcom, ale pes sa o chvíľu vrátil s granátom späť do bunkra: keď sme to videli, rozutekali sme sa na všetky strany; otázka z pléna: a zišli ste sa potom? Odpoveď: Áno, teraz po 30 rokoch! Dlžobu prikladám. Bolí ma zápästie, a kríže a krk, lebo už asi týždeň maľujem byt: sám a ako-tak. Je to sakra práce. Asi raz za týždeň chodím na novú a neďalekú krytú plaváreň, aby som si zachoval aspoň nejaké to svalstvo na horšie časy. Ďakujem za knižku a mám z nej radosť, listujem si ju a čítam ako začínajúci autor - čo vlastne aj som. Dnes sa začína advent a dostal som angažmá na večerné služby, kedysi sa tomu vravelo roráty; tiež som párkrát hral na sobášoch: keď bol nejaký futbal a pod. a nemal kto hrať. Takže som čosi ako štvrtý náhradník, čo uráža moju ješitnosť a zároveň som z toho rád, lebo mi ostáva väčšia hodnota, ktorou je sloboda - inak by som sa nemohol odtiaľto nikam pohnúť. Taky mi vyhovuje, že nemusím chodiť na pohreby, to nie je pre mňa; mäsiar-organista má k tomu iste bližšie. Oto sa mi ešte neozval, rozmýšľam o tom. Všetkých Vás srdečne zdravím. Ivan
Martin 1. 12. 1974
 
Milý Ivane!
Rád bych Ti připomněl, že máš psát o knížkách, které jsi četl. Z přiloženého p. f. poznáš, cos vynechal zatím. Musím Ti říct, že po tvé knížce je tu poptávka, proto se znovu ptám, jestli ji opíšeš, nebo máme-li si to zařídit. Dal bych přednost tomu, kdybys to udělal Ty.
Zároveň oznamuju, že Šotola stojí 140 Kčs, což je dost peněz, ale já to vyvažuju trošku těmi fotkami, takže tento dopis nebude jenom nepříjemný. (Pro nás aspoň je pohled na vaši rodinku u chatky u jezera u Kolpachů u Štiavnice příjemný a rádi vzpomínáme.)
Nového není nic. Přejeme vám všem zdraví a štěstí do nového roku a Tobě Ivane osobně já ještě nové zuby pro případ, že chlebík bude dál tvrdý, i pro případ, že bys jednou dostavěl tu chalupu a na jejím prahu se chtěl zeširoka pěkně usmát. Ludvík
Praha 28. 12. 1974
 
Milý priateľ,
ďakujem za fotky, ktoré sú pre mňa tým cennejšie, že ja sa tejto činnosti nevenujem a teda ani nemám opticky zachytené mnohé nenávratné skutočnosti; Tvoje obrázky sú naozaj pekné. Knihu som si hneď prečítal, je to zaujímavý román, aj keď miestami rozvláčny a opakujúci sa. Dlžobu Ti prikladám, dúfam, že príde v poriadku; ozvi sa. A vlastne - prajem Tebe a Tvojej rodine nie horší nový rok 75, aby sme nemuseli hovoriť Pf! 75. Prajem Ti čerstvé myšlienky, pekné vety - aby som mohol už aj od Teba niečo čítať okrem Tvojich cenných a bystrých listov. Ja, ktorý horko-ťažko sklepem jednu vetu, som už tohto roku čosi napísal: ďalšiu mini "esej" do svojej knižky, pre ďalšie vydanie. Do časti Tváre som spísal - čuduj sa - o svojom dedovi, ktorý bol slovenským a českým spisovateľom, je pochovaný v Hošťálkovej, chodievam tam k hrobu. Myslím však, že som to nenapísal rodinkársky, ale objektívne, ako o cudzom - veď som ho ani nikdy nevidel, narodil som sa 28 rokov po jeho smrti a môj otec sa tiež neveľmi na neho pamätal. A fakty jeho života, dúfam, zovšeobecňujem a dávam do širších súvislostí, hľadám tam nejaký problém a prípadne jeho aktuálnosť, takže sa mi to hodí do knižky medzi tváre, kde si čoraz viac všímam outsiderov, ponížených a urazených, menej známych a zabudnutých; mnohé fakty, ktoré tu uvádzam, sú málo známe alebo celkom neznáme, pokiaľ sú z môjho súkromného archívu. Knižku, teda jej odpisovanie, si zariadim sám a potom pošlem; honorár by som si vybral v naturáliách, aby sme zbytočne neobťažovali poštu. Rád by som mal na tom čo najlepšiu väzbu a aspoň 2 - 3 exempláre: to všetko by sa mohlo refundovať z honoráru za prepis. Oto mi poslal pohľadnicu, svoju adresu neuviedol. Srdečne Ivan
Martin 13. 1. 1975
 
Miký Ivane!
V neděli jsem si povšiml, že náš Juniperusek, kterému tu bude brzo rok, povyrostl - asi o deset bodlinek - ale jaksi se zdvojbarevňuje: totiž jedna jeho část vypadá svěže, druhá zaschnutě. Dělá mi to starost. Ta svěží část má barvu zeleno-šedivou, jako by jehličí bylo pokryto jíním, a to je, pokud znám z důvěrného styku jalovce, v pořádku. Ta horší, nepokoj vzbuzující část má prostě jehličí lhostejně zelené, matné, nelesklé. No, uvidím a podám zprávu.
Posílám ti jednak Uhdeho, a to zdarma, neboť je to exemplář jaksi navíc, je to na jeho písmu vidět. Nemá se to dělat, stroj neošidíš, a my se pořád snažíme.
Za druhé jsem si právě povšiml, že v oslovení jsem místo milý napsal miký. No, co se dá dělat.
Za třetí, dnes jsem v antikvariátě uviděl knížku, kterou jsem tam nemohl nechat, protože by ji asi nikdo jiný nekoupil: Albert Pražák - Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu. Tak Ti ji posílám a věnuju. Jenom v případě, že ji už máš, mi ji vrať, ano?
Dostal jsem Tvůj dopis v pořádku a už jsem zvědavý, kdy pošleš svou knížku (nesvázanou, já to zařídím, ale podepsanou). - Nepochopil jsem před časem, či Pavel pracuje v Martině nebo v Bystrici. Dá se mu psát do Martina?
Z toho, jak vypadá toto moje psaní, poznáš, že ztrácím vůbec cvik, ano, ano. Teď se pokouším o nové vzepjetí chuti do práce. Jestli to nedodělám v tomto roce, už nikdy. Věc není v tom, že by to, co napíšu, bylo špatné, nýbrž v tom, že nepíšu a že se mi psaní hnusí. Ztratil jsem ctižádost být mužem, jenž napsal. Jednám jen z musu, protože mi nic jiného nezbývá než psát.
Dnes jsem byl u svého skoro souseda Karla Šiktance - je ob ulici dál - a mluvili jsme o tom, je-li našinec závislý na ohlasu z prostředí, potřebuje-li tedy hned odezvu, kritiku, stálou soutěž... atd. A došel jsem k tomu, že jenom člověk dostatečně sobecký, ješitný, umíněný, svárlivý, trucovitý + nějaká vlastnost, která by z předchozích udělala přece jen libější směs, může roky a roky sám odtrženě psat a psat, šklebit se, až to napíše. A takový je Václav Černý, jehož obšírný rukopis "Křik koruny české" - paměti o odboji 1938-1945, jsem před čtrnácti dny dočetl. Je to nejlepší věc, co jsem za poslední roky četl. Monumentálně subjektivní a pravdivá.
Zatím se měj a mějte dobře. Ludvík
Přečetl jsem si několik kapitol z knihy, kterou Ti posílám, a je mi líto, že jsem se rozhodl darovat Ti ji. Ale můžu si ji od Tebe případně půjčit. (A znovu jsem užasl nad tím, že někdo, jako Pražák, napíše tak důkladnou knížku, dokonce několika typy písma, několika jazyky, s takovými prameny a citáty a odkazy... Myslíš, že to psal dlouho?)
28. 1. 1975
 
Priateľko!
Ďakujem za knihy, ten Pražák sa mi asi naozaj zíde, lebo občas sa takýmito vecami zaoberám, ak nečítam práve Záhradkára a chovateľa. Včera sme sa zastavili na chate a zdalo sa mi, že Juniperko, ktorého som si tam na jar presadil, asi chcípol - on nemá rád takéto zmeny a nerád sa hýbe ako aj ja, lenže ja sa občas musím. O pár dní pošlem podpísanú neviazanú knižku, už sa robia korektúry, a pravdepodobne Ti pošlem na ten istý účel ešte jednu malú knižku básní, z ktorej si potom nechaj 1 ex. ako dar, prípadne, ak budeš chcieť, 2 ex. Palo pracuje v Bystrici, ale dá sa mu písať sem, tu býva. Nevidíme sa často, a vždy sa pohádame, lebo nechce písať, čomu celkom neverím. Hovorí, že písanie je strata času a zbytočná, lebo čo si on doma vymýšľa, je 7 krát krajšie a napísaním sa to len pobabre. To je možné a je to asi aj pravda, ale ja potrebujem od neho aspoň 3 prózy - niečo by som s nimi urobil. Nechce dať a len tára a tára. Viem, že poriadneho a rozumného človeka písanie nebaví, ale písať sa musí, či chceme alebo nie, má to zmysel. Nedávno u Čiernej panej som mu vysvetľoval, aký to má ohromný význam, a hovorím to aj Tebe, ktorý máš rád a radšej stromy než Palo: záhradníci hrabě Sporka vraj zalepovali poškodené (alebo proti zajacom?) stromy originálnymi hlasmi Bachovej Omše h mol, a r. 1814 istý pán našiel nejaké Bachove sonáty medzi papiermi určenými pre obchod s maslom. To je ono! Čítajúc to dostal som chuť písať. Môžeš namietať, že stromy sa môžu zalepiť aj čistým papierom, ale ľudskej psychológii je akosi ľúto použiť na to nepopísaný papier. Ty vravíš, že k písaniu - najmä v našom položení - treba skoro samé negatívne vlastnosti. Pravdaže nesúhlasím ako iste aj Ty. Treba k tomu aj akúsi vernosť, ba úctu k sebe - najmä tú, zdvôvodnenie si vlastnej existencie a akúsi pokoru a skromnosť; skromnosť v tom zmysle, že netrvám na tom, aby ma čítali tisíce, ale aspoň traja ľudia; Palo sa z toho smeje, no predsa dúfam, že sa na tom nesmeje vážne. Ja by som napr. rád už od Teba niečo čítal - a to je tak trochu argument pre to, aby si písal. Takisto si myslím, že je niekde niekto, kto si rád prečíta niečo odo mňa. Srdečne Vás všetkých zdravím. Ivan
Tak teda píšme, aby sme chránili stromy!
10. 2. 75
 
Milý pane Kadlečíku,děkuji Vám za doslov k mým aktovkám. Moc se mi líbil a řeklo mi to o těch hrách leccos, co jsem si neuvědomoval. A tak to má být!
Pěkně zdraví Václav Havel
18. 2. 75

MÁJ 2016

4

Zmlčanievanie. Slovo, ktoré vymyslel a zdôvodnil básnik-baník Ján Juračka ako názov svojej knihy básní, ktorú poslal na uverejnenie do vydavateľstva Osveta. Skoro by bola aj vyšla. Už som ju mala zredigovanú a pripravenú do tlače; už som sa stačila o názov poruvať so všetkými slovenskými puristami a zástancami "martinského úzu" a dogmatikmi a byrokratmi, ktorí nie a nie pustiť toto slovo do sveta, pretože sa nezmestilo do priehradiek a chlievikov, ktoré sa pokladali za oficiálne a jedine platné (na večné veky a nikdy inak); už sme sa oslovili so zaujímavým autorom z Handlovej a pozerali sme si do tvárí a našli spoločnú reč.
Pre zmlčanievanie spoločenských pomerov však Juračkovo Zmlčanievanie nevyšlo. (Vyšlo roku 1975 ako 45. zväzok edície Petlice s doslovom Ivana Kadlečíka. Neskoršie - roku 1978 - predsa vyšlo v Osvete pod názvom Hľadanie znamení, scenzurované, zautocenzurované, "vylepšené" na obraz doby, osem rokov pred autorovou smrťou na následky mnohých úrazov v bani.) Ale jeho slovo v nás rezonovalo vo chvíľach, keď sme museli zmlčanievať, keď aj korešpondencia, ktorá začala mať aj "tajných" čitateľov, sa začala písať v trochu inom tóne.
Zmlčanievanie. Čas, keď sa ešte celkom nemlčí, ale začína sa postupne mlčať. Keď zostrelený vták letí, ale už nedýcha (Juračka). Čas, keď sme sa, oslavujúc Ivanove 46. narodeniny v našom azyle na chate na Kolpachoch (ktorú sme si kúpili ako spoločný dar k narodeniu tretieho syna Juraja roku 1971 a kde sme trávievali spoločné chvíle s mnohými priateľmi) tentoraz spolu s Otom Filipom a jeho ženou Marií (ktorí sa rozhodli emigrovať do západného Nemecka) rozhodli emigrovať do Pukanca. Pri dome, ktorý sme si zaumienili postaviť, sme si naplánovali záhradku a hospodárstvo a hneď sme všetkých priateľov pozvali na budúcu prvú domácu zabíjačku.
Milý kamaráde!
Vždycky, když můžu použít takovýto vadný list papíru, mám pocit, že jsem sa k němu (vada!) zachoval ušlechtile, protože jinak by nebyl na nic. Zachránil jsem jej. Stejný pocit ovšem mívám, když nějaký papír, už popsaný, můžu použít na záchodě. Někdy jsou to, kamaráde, dokonce i dopisy. Ale Tvoje si schovávám, a ještě od některých jiných lidí. Myslím si, že každý dopis na schování není, a má se zahodit do koše a pak do popelnice? Poslat do zběru? Myslím, že listovní tajemství je zachováno a určitá přátelská delikátnost dodržena, když takový dopis použijeme na záchodě. Rozhodně je to aspoň poslední moment, kdy se nad textem dopisu zamýšlíme a na pisatele myslíme: co asi teď dělá, co dělá speciálně s našimi dopisy, co by teď asi řekl, kdyby věděl...
Můžeš s mými dopisy dělat cokoliv, ale rád bych, abys věděl, že opravdu považuji užití na záchodě (k vytření řiti) ještě za dobré a vkusné.
Rovněž jsem si založil poněkud zmatený milý dopis našeho přítele Oty, v němž mluví o zabíjačce trochu jinak, než jsi mluvil Ty, nebo jako kdyby mluvil o zabíjačce nějaké jiné, jako by dřívější, která má předcházet tu, o níž jsme mluvili spolu. Tak to, prosím, vyjasni, ano? Rovněž, a to je jeden z důvodů, proč jsem si Otův dopis schoval, mluví a dotvrzuje, že tu Tvou pilu jsem nabrousil vlastně dobře. Vyslovuje teorii o příčině těch prazvláštních vrubů na řezu: ale to se mi nezdá pravděpodobné. Spíš si myslím, že jsem možná trochu moc rozehnul ty zuby (dal jim moc veliký šrenk). Ota se domnívá, že při řezu došlo k pravicové úchylce, blbec! Udělej, a to Tě prosím naléhavě, při nejbližší příležitosti jeden pokus: rozřízni tou pilou nějaké měkké dřevo; mám pocit, že to dělá jen ve tvrdém dřevě, habrovém speciálně.
Při této příležitosti Ti posílám brožurku s příspěvky sepsanými na počest Hrabalových narozenin. Zdarma. Nikomu (krom naprosto důvěryhodných osob) ji nepůjčuj, ano? Další příloha - obrázková, 4 ks - ať slouží, jak umíš. Vysvětlení Ti podám dodatečně osobně. Vyřizuji tím jen, oč jsem byl požádán. Ještě mi napadá, jestli to ta pila dělá, i když s ní řeže jen jedna ruka. Jestliže jev po určité době zmizí, je to opravdu nadměrným šrenkem; zuby se řezáním za čas zase smáčknou.
Opatři si řádný pilník, ano?
Dále: Ta četba by se konala v červnu, Tvé téma je ohlášeno, tak na tom začni dělat. Další témata: položení literatury v době, současné divadlo, jazyk, poezie, próza vydávaná... a snad ještě něco dalšího, a něco dalšího, a něco z uvedeného snad nebude. Ten červen já sám beru s velikou nedůvěrou, ale je třeba být připravený na to, že se to opravdu podaří. Všecky další informace bych Ti dal zase touto cestou. Ty mi teď jenom pošli pohlednici na znamení, žes toto dostal - to je hloupost: Na znamení, žes toto dostal, mi napiš normální dopis, jenže v něm mluv o zabíjačce, a o žádné literatuře, ano? To je také nesmysl: proč by sme si nemohli psát o literatuře? Piš tedy o zabíjačce a literatuře, ale nepiš nic o kritickém čtení, hotovo. A dej si udělat, sakra, zuby. Budeš mít větší autoritu. Chtěl jsem Ti to povědět, ale zabudol som. Z manželské poradny jsou známy případy, kdy chlap zbuduje dům a všecko, a pak to musí nechat ženě, která si našla někoho s lepšími zuby. Nesnesu nepovědět Ti to! Několikrát od té doby dostal jsem hrozitánskou chuť na Tvoje víno a velice se mi zdálo, že jsem nevyužil příležitost napít se ho víc. A opravdu jsem ji nevyužil, protože mi nebylo zrovna toho dne akorát a nechtěl jsem to uznat. Později jsem na to přišel.
Zatím se měj a mějte dobře. Ten jalovec (Juniperus) jsme zasadili, ohradili drátěným pletivem proti třem kočkám a jmenuje se Juniperus kolpachiensis, L. Tvůj Ludvík
Praha 10. 4. 1974
 
Milý kamaráde!
Píšem Ti na hrubšom papieri, aby som Ti skomplikoval veci súvisiace s látkovou výmenou čili vyměšováním. Všetko, čo bolo treba, som dostal bez vady, hyba sa nestala, pán farár. Ďakujem. Potešilo ma, že Hrabal je z nášho astrologického rodu Barana, a potešili ma tam aj iné veci. Zuby si asi dám urobiť, aj keď ma manželka t. č. miluje - možno ma potom bude viac ešte. Inak je to ťažko, keď nemám brata, ktorý zomrel dvojročný, takže sa nestal zubárom ani automechanikom: oboje by som dnes veľmi potreboval. Ešte mi vadí aj to, že sa nestal murárom: toto by mi zasa uľahčilo stavbu a spolu s tým aj zabíjačku. Takto som na svete sám a sirota, ešte k tomu vylúčený zo všetkých jestvujúcich spolkov, čertových volkov (ale to by mal byť prvý pád). Plány na dom mám všetky presne narysované, to najmä preto, aby som presne vedel, čo nemám a možno nebudem mať; takto človek presne a do detailov jednotlivých šraubov vie, na čom je. Neviem, ako to Oto doplietol s tou zabíjačkou, teda to neviem napraviť; je možné, že sme vtedy vypili viac vína, než si žiada príprava takej zabíjačky. Ale to sa časom napraví, nuž sa netráp, dobre? Keby som hľadal meno pre tú borievku či jalovec, viem, že by som našiel to isté, teraz mu prajem len veľa zdaru, rastu a jasných perspektív. Ak teraz odpovedám trochu neskoršie, než si si možno predstavoval, stalo sa to tým, že nám boli umožnené sviatky a ja som bol na Kolpachoch (možno to bol aj Goldbach), kde som nevyskúšal pílu, lebo tam vstal p. Kristus z mŕtvych a nechcel som do sviatku zasahovať kakofonicky. Ale opticky som dospel k domnienke, že má veľký šrenk - aj to sa asi časom napraví, a ak tu niekto vraví o úchylke, potom je to úchylka na šecky boky. Neviem však, či to vysvetľuje tie zaujímavé ornamenty na hrabovom dreve, tie ornamenty, to tajomstvo kolpašské, ktoré by som nechcel pokaziť logikou a rozumkárstvom. Zdá sa, že mäkké, menej charakterné drevo tie vlnovky nefixuje, iba sa akosi trhá a driape. Ak mi dá pánboh zdravia a chuti, začnem pracovať na literárnej téme, teraz Vás všetkých len srdečne zdravím. Ivan
16. 4. 1974
 
Nazdar, Ivane!
Konečně jsou svátky pryč a zavládne zas pracovní élan. Já bych ho velice potřeboval, protože jsem se s prací zarazil a nehýbám se z místa. Byl bych Ti velice vděčný, kdybys mi, v případě, že si na to troufáš, poslal nějaký povzbudivý dopis. Ale aby to nebyly výtky, těch mívám dost. Musíš to se mnou umět. Moc bych to potřeboval.
Posílám Ti opět knížku, a to Sidonovo Evandělium, které jsem ještě nečetl, jen jsem začal, a zdá se mi to pěkně psané. Četlo se to loni, já jsem tam tenkrát nebyl. Není to literatura Tvého profesionálního zájmu, ale soukromě, nepracovně může Tě zaujmout, ba právě Tebe. Ovšem stojí ta knížka osmdesát korun, nedá se nic dělat. Ale měl bys tedy mít tu řadu úplnou. Aspoň mi budeš muset napsat dopisek, třeba malý (s nějakým povzbuzením, eventuelně).
Dostal jsem špatnou zprávu z Ostravy, jsem tím znechucen tak, že jsem musel sáhnout do zásob své zdrženlivosti, abych to našemu příteli nedal plně najevo. Nenapsal jsem mu vlastně nic, a nebudu mu psát, počkám, jestli přijede, a nebudu mu nic vytýkat, ale jsem truchlivý. Ta zabíjačka bude oslabena. Doufám ale, že se konat přesto bude, to mně také může trochu povzbudit. Dávnos nic neposlal napsaného. Máš něco nového? Právě mi napadá, že bys tou pilou odřezané polénko měl jedno uschovat, odložit, aby se později mohlo porovnat, jak se pila vyvíjí, a vždycky jedno polénko odložit a napsat naň dátum (datum). Mně mezitím květopas ožral většinu květů na jabloních a mery sají na listech, jsou tlusté jak svině. Na angreštu jsem objevil černé kuličkové mšice. Četl jsem v odborné literatuře, že přesazování jalovce je riskantní, protože asi jeden z deseti se ujme. Juniperus roste, ujal se, přibývá na váze, je tedy, zdá se, jeden z deseti, ba z více, protože jich tam na tom kopci bylo několik stovek, tedy naše riziko bylo ještě větší. Přece mám v něčem šťastnou ruku! Dneska jsme okopávali zemáky a (sadili) seli fazoli, pro srovnání sel jsem také fazoli koupenou na trhu v B. B. od babky. Podám později zprávu, jak roste, také. Třešně nebudou, ani meruňky. Zato je dost špenátu. Ale ten nemá nikdo tolik rád.
Zatím se s Tebou loučím a zdravím vás všecky a čekám na odpověď. Ludvík
Praha 12. 5. 1974
 
Nazdar, příteli!
Ako by som Ťa mal povzbudiť? List si písal pred vyše týždňom a odvtedy Ťa už možno niekto alebo niečo povzbudilo. A to, že písanie mi vôbec nejde, ani mne, Ťa asi nepoteší, lebo mňa to neteší. Ako je s Tvojím románom? To by ma potešilo, keby som už niečo čítal. A tak jediné, čo mi robí dobre, je fazuľa, ktorú sme taky počas sviatkov zasadili a teraz si ju môžeme vzájomne porovnávať. A ešte sme zasadili kukuricu; neviem síce načo, ale podarilo sa nám zohnať za hrsť čiernej kukurice a to sa mi vzhľadom na našu situáciu veľmi zapáčilo. Pár zŕn mi zostalo, nuž prikladám, zasaď si ju, ale tak, aby nebola blízko normálnej, lebo by ju to mohlo zle ovplyvniť, keby sa stýkala sexuálne či duchovne s inou; mohlo by jej to kádrovo poškodiť. Vlani sme v Štiavnici kúpili na trhu fazuľu, ktorej hovorím rodinná, lebo jedno zrnko môže nasýtiť menšiu a skromnejšiu rodinu, taká je veľká; alebo sa môže volať komínová: nie je síce čierna, ale vydriape sa až na komín; vlani mi ju zbil ľadovec, tak po komín nedorástla, no pár strukov bolo a tie sme zasadili. Ak nám ju nenačne strukokaz fazuľový, na jeseň Ti z nej pošlem. A ešte k situácii: pestujeme aj čierny koreň čili hadí mor španielsky. Pritom myslím aj na literatúru a pokúsim sa niečo napísať a pošlem. Kiežby sa mi už niečo podarilo! Za knižku ďakujem, lebo približuje Krista ako človeka, veľmi ľudského a úbohého, a to je asi to pravé a správne, lebo hrdinov a bohov a bôžikov máme všetci plné zuby a to napokon ani nemôže byť človekovým ideálom či vzorom; tým môže byť len takýto človek Kristus: slabý, múdry a čistý a pravdivý. Autor Evandelia nie je pri takomto pohľade vždy pôvodný: v tom zmysle, že takéhoto Krista vykladajú aj niektorí moderní teológovia (napr. Bonhoffer, ktorý zomrel vo fašist. koncentráku), ale je mi veľmi sympatické už len to, že sa na vec seriózne pozrel; je to aj dôkaz neslabnúcej sugestívnosti tohto Krista; a v tomto prípade ma ani netrápi otázka, či ten utrápený a zlostný Galilejčan naozaj a tak žil: ak ho vymysleli generácie, vložili do tejto idey a koncepcie života človeka maximum, vrchol, je to hrot večného a vysokého plameňa. Ale poďme na zem. Tie vošky a podobnú háveď by si mal striekať, lebo všetko požerie. Lenže chemické prípravky ja nemám veľmi rád. Verím - ako fajčiar - univerzálnemu postreku, ktorý som ešte neskúsil, ale skúsim, keď sa budem viac venovať stromom a záhrade, boh dá svojej a večnej. Nikotín škodí iba zlým škodcom; človeku, stromom, zelenine nie - a najviac sa mi páči, že takto striekali už v polovici 18. stor., čo bolo - podľa Pavla H. - najkrajšie storočie: to neviem, ale verím, že ľudia neboli takí sprostí ako dnes. Recept: pol kg fajkového tabaku zalejeme 5 l mäkkej vody (15-20o C), v ktorej sme predtým rozpustili 50 gramov mazľavého mydla. 24 hodín sa to nechá vylúhovať. Tekutinu zlejeme a opäť pridáme 5 l vody s rozpusteným mydlom (50 gr), po 24 hod. zasa zlejeme - to všetko urobíme 5x, čiže máme 25 l postrekovej tekutiny, ktorú treba minúť a neskladovať. Ak to poznáš, písal som zbytočne. No kukuricu si zasaď, teraz je ešte agrotechn. termín a potom mi podávaj informácie o jej rozvoji a ďalších perspektívach rastu. Ja dávam kukuricu (za hrsť) aj do suda, keď nakladám kyslú kapustu, či kapustu na kvasenie - a hroznové listy a trochu hrozna, ale o tom potom, ak bude jeseň aj tohto roku. (Neviem, či o tom píšu noviny.) Kamarátovi z Ostravy som napísal veľmi mierne, čo si o tom myslím, ale čo sa dá robiť? Len to, že sa z toho neteším, jsem truchlivý. Krásne sa mi s ním spolupracovalo - ak to môžem tak nazvať - na jeho poslednom rukopise o Jamesovi, ktorý som čítal ešte v koncepte. Nechcem sa chváliť, ale názov, meno tohto človiečika Džejmsa som vymyslel ja. A tak. Škoda. Neostáva iné, len dúfať, že tie prasacie hody uskutočníme, pracujem na tom a mám to stále na pamäti, lebo do tejto idey si premietam a koncentrujem riešenie svojho života, budúcich rokov, lebo inak by som to neveľmi vydržal pri zdraví. Bez podstatnejšieho dotyku s hmotou, zemou a rastlinami človek blbne a morálne degeneruje. Teraz sa blížia prázdniny, tak aspoň na nejaký čas odídem do letného sídla. A keď budete na dovolenke v rodnom kraji, zabehnite na Goldbach; ak by sa Vám veľmi nechcelo, musel by som zabehnúť do B. ja, ale ja mám pomerne dosť detí. Radi by sme Vás zasa videli, to by nás potešilo. A Teba možno, příteli, poteší táto kukurica, ak ju šťastne dostaneš. Srdečne Vás všetkých zdravíme. Ivan
P. S. Jo, a dlžobu Ti pošlem, akonáhle dostanem nejaký honorár, ba ak aj nedostanem, len trochu počkaj.
Martin 20. 5. 74
 
Nazdar, kamaráde!
Tvůj dopis mě opravdu povzbudil, ale zas jen k zemědělství, a ne k literatuře. Tu fazoli, rodinnou, jak o ní píšeš, máme asi také: je buďto bílá, nebo pěkně hnědě skvrnitá a po uvaření každé její zrno je veliké skoro přes celou lžičku, že? Ostatně, jakou jsme to jedli v Kolpachách? Bolí mě palec, nemůžu jím klepat mezerník, používám k tomu tedy ukazováku, ten však je cvičen k jiné funkci, v mém mozku dochází ke zmatku, prstoklad se mi posunuje na pravé ruce o jedno místo doleda, chci říct doleva, proto se mi špatně píše.
Kukuřici si rád zaseju, ale k čemu se pak hodí? K jídlu v mléčné zralosti? Nebezpečí mezaliance jí nehrozí, v okolí žádná neroste. Nebo je lepší vařit jí ve voskové zralosti? Četl jsem právě pěknou knížku, a to "O farmě" od Updika, to si vypůjč, a když neseženeš, půjčím Ti to potom já. A ještě jednu knihu bys měl, skoro pracovně, číst: Páral - "Mladý muž a bílá velryba". A měl bys o tom napsat. Vyšlo to loni a zdá se mi, že je to cosi nového na Páralovi. Ale četls jeho předchozí romány? Bohužel to Ti půjčit nebudu moct, není to moje, měl jsem to vypůjčeno. Bolí mě ten palec pořád, promiň. A kde míváte klíč, když nejste ve svém letním sídle doma? Může se stát, že bysme přijeli, náhle, protože nač dlouho dopisovat, a vy byste tam zrovna nebyli. Na to je ještě čas, ale přemýšlej o tom. Máme také dost trávy, musí se kosit, ale nemůže se ještě sušit, tak ji dáváme na kompost a je to škoda. Ten tabákový postřik jsem nikde nečetl, opíšu si to do své příručky, ale nevím, jestli bych měl tu trpělivost pětkrát se s tím babrat. Dnes, ačkoli je čtvrtek, předčítá Pavel K. ze svého "Slunovratu". A brzo dostaneš sborník jeho tří aktovek. Nechcu Tě honit, ale slíbils cosi napsat, už dřív. Máš dva Hrabaly - Postřižiny a Městečko. Ty diapozitivy na Veliké lúce jsou podexponované, tudíž sníh je modrý a Ty tam skoro nejsi, ani já vlastně. Nejlepší je Žilina, světelně. Tady nebudou ani třešně, ořechy ovšem vůbec, ani meruňky, a kdoví jestli nějaká švestka. Višně jsou, ale máme jen jeden stromek, tudíž málo. Čeho jsme užili, špenátu! To jsem Ti psal? Čím víc se trhal, tím víc rostl, sakra, až teď mu uděláme konec, musíme ho násilím vystrčit ze záhonu. Madla říkala, že je to jako pohádka Hrnečku, vař!, jestli ji znáš. Juniperus kolpachiensis, L. roste, už má viditelně novou srst, vypadá to sice divně, držet ho v drátěné kleci, ale sám bys uznal, že je to nutné. Je to ještě takový drobeček, každá kopretina by ho teď zašlápla. Já když kosím, vynechávám totiž kopretiny, abys věděl. Protože chci mít z té louky nějaký estetický užitek. Kosba se mi tím sice protáhne a kdo by mě pozoroval zdáli, řekl by si, co se ten chlap tam tak blbě motá, ale uznal bys, že je to dobré. Už se těším, že Tě (vás) tam pozveme a podáme zahradní čaj na bílém stolku. Vypěstovali jsme si za okny několik sazenic dyně neboli tekvice do takové velikosti, že se k jejich květům slétali čmeláci, naráželi hlavami do skla a omráčeni padali z pětipatrové výšky do dvora, tak jsme je převezli do zahrady a tam zasadili. No, dyni-tekvicu nemá u nás nikdo rád, také, ale když se daří samé věci, které nemáme tak moc rádi. Budeme ji mít, doufám hodně. Víš co? Já zkrátka zabalím ty dvě knížky a pošlu Ti je, toho Updika a Párala, na Párala pozor zvlášť, není můj, a hned vrať, ano? A kdyby Ti u toho něco napadlo, piš! Škoda ovšem, jestli nečetls ty předchozí věci. To bys vlastně nepoznal, čím je to jiné, o Páralovi se nedá psát diskontinuálně, smysl této poslední knížky je právě v tom, kam se posunuje - posunuje-li se - jeho životní filosofie. (Mně se tu zdá jevit počátek jakési příznivé chemické syntézy oproti dosavadní pořád leptavé analýze.)
Praha 24. 5. 1974
Agrotechnická lehota kukuřice běží, a já ji pořád nemám v zemi, protože v sobotu a neděli jsme pracovali na zasekávání elektrické instalace v domě. A pořád mě bolí ten palec. Ale zasadím ji stejně, ať dělá, co umí. Napadlo mi: těch zrnek je třináct, pamatuj si to; napíšu Ti kolik jich vzešlo, a do té míry se nám podaří splnit i naše jiné pracovní plány. Měls, brachu, vybrat opravdu dobrá, klíčivá a zdatná a odvážná zrna kukuřice!
Myslel jsem, že se ještě v červnu uvidíme, ale není to pravda, uvidíme se až o dovolené a potom asi koncem září.
Mám Ti tedy poslat toho Párala? Nebo si můžeš někde něco vypůjčit? Pošlu Ti eventuálně posl. Párala, až mi napíšeš, žes četl nebo si půjčuješ jeho předchozí knížky. Napiš brzo.
Zdravím. Ludvík
(Čtu malého Filípka a sakra, nelíbí se mi!)
28. 5. 1974
 
Nazdar, kamaráde!
Fazula, ktorú sme jedli na Kolpachoch, bola obyčajná štátna normalizovaná, teda nie familiárna - to aby si vedel, čo sme jedli. Moja kukurica už pekne rastie a tiež neviem, čo s ňou budeme robiť, ale asi ju pojeme - ako by som to najpresnejšie vyjadril - v štádiu medzi mliečnou a voskovou zrelosťou, a časť necháme na semeno, na čas, keď budeme trochu viac hospodáriť, teda aj sliepky, husi a tak. Vyliezol som na najvyššiu policu svojej knižnice a našiel som tam Veletrh splněných přání a Profesionálnu ženu, takže na základe toho by si mi mohol tuším poslať novú Páralovu knihu. Inak Tvoj postreh je rovnako obdivuhodný ako spoľahlivosť (či nedbalosť) našej pošty: kukuričných zŕn bolo naozaj 13, odpočítala ich moja žena. 22. 5. mi písal Jamesov čili Džejmsov tatínek trochu zmätený list, ktorému presne nerozumiem, ale pokúsim sa reprodukovať z neho dôležité, lebo vraví, že ak uznám za vhodné, aby som Ti zdelil dôvody jeho odmlčania. Zamedzil styk s priateľmi, lebo má dojem, že tým by sa teraz mohlo mnohé pokaziť. Ani im nepíše, keď pôjde do Prahy (na veľvyslanectvo, asi), tak tam nikoho nenavštívi. Nechce proste burcovať pochybenú fantáziu. Až tesne pred odchodom by sa však so všetkými verejne (podčiarkol on) rád rozlúčil... Aj u nás zamrzli orechy, a dosť je chytená aj réva vínna, nuž neviem, ako bude s vínom. Vlaňajšie sa nám už skoro minulo. O Hrabalovi sa pokúsim napísať čosi, ale teraz dokončievam svoju kvázi knižku, predvčerom som sa vrátil od veľkého jazera, kde som ešte čosi dopisoval a okopával minizáhradku; rastie tam fazuľa, cibuľa, cesnak, hrach, tri kukurice (čierne) atď. Nečudujem sa Ti, že Ti nejde písanie, keď môžeš kosiť trávu, aj ja radšej okopávam vinohrad; ale psát se musí, aj nasilu. Ako sme sa dohovorili, čoskoro Ti pošlem svoju knižku, brožovanú či neviazanú, aby si s ňou niečo urobil, dobre? Teším sa, že o dovolené sa uvidíme, kľúče od búdy nosievam zatiaľ pri sebe, ale budem o nich občas uvažovať, to sa ešte dohodneme. V lete je možné písať mi aj na letné sídlo. Priateľ píše, že podali úradnú žiadosť a povedali im, že im to vybavia na sto % za mesiac, teda koncom června; je nervózny a má veľa starostí a roboty okolo toho. Vraví, že ešte zabehne za mnou. Písal som mu, že na rukopise o človíčkovi poznať spěch; uznáva a dúfa, že "tam" bude mať viac času a pohody to rozšíriť, prehĺbiť zanesené dno, odstrániť míny - ako v Sueze. A Ty nič nepíšeš o svojej knižke! Juniperovi prajem veľa zdaru. A všetkých Vás srdečne zdravím. Ivan
Martin 30. 5. 74
 
Milý vikomte!
To mi dnes ráno jenom tak napadlo: Milý vikomte! A přemýšlel jsem, koho bych tímto oslovením mohl poctít. Ale jsem doma sám. A tu jsem si uvědomil, že Ti musím psát, tak toho oslovení využívám pro Tebe.
Tedy milý vikomte, posílám Ti také pár semen. Dostali jsme několik druhů, jsou to semena vesměs indická a nevíme, co znamenají. Dostali jsme jich osm druhů, ale některé jen po jednom kuse. Rozhodli jsme se s manželkou udělat pokus: ona si část zasela do hrnků za oknem a já do volné přírody, také do hrnků. Kvůli srovnávacím studiím jsme semena očíslovali. Pak mi napadlo, že studie budou ještě více srovnávací, když něco pošleme také Tobě, do jiných zeměpisných trochu podmínek, i když politicky stejných. Ale vhodnější terén pro ně snad by přece jen byly ty Levice než Kolpachy, to posuď sám. Prostě zasej co nejdřív tato semena a budeme si hlásit, co nám roste, ano? Semena mají tato čísla: 2 červená - číslo 1, 2 hnědá číslo 3, 1 hnědé chlupaté 4. Další Ti nemůžeme poslat, protože už jich víc nemáme. Ale některé z těch, co Ti neposíláme, jsou tak zvláštní, že Ti je určitě pošleme, až nám z nich něco vyroste a uzraje to a bude zas mít semena.
Co se týče kukuřice, tedy jsem ji se zpožděním konečně zasel, a to takto: 5 zrn na záhon květin, 2 na okraj bramborové plantáže, 2 na záhon černého kořene, 2 pod strom, a sice pod švestku. Hrome, chybí ještě dvě semena, to si musím vzpomnět, kam jsem je zasel, ale zaseta jsou určitě. Bude to zkouška semen i půdy. Těch pět prvních semen je zaseto ve zvlášť výhodných poměrech, a sice u zdi, která je chrání před chladným větrem a zčásti i před deštěm, takže jsem zvědav. A Otovi jsem napsal, proč se mi Džems velice nelíbí, a on odepsal, že mezitím to sám spálil, a žádá mě, abych to spálil také. To neudělám. Zatím nazdar! L.
Praha 10. 6. 1974
 
Vaše Blahorodie,
oslovujem Ťa nielen za toho vikomta takto, ale príležitostne mi napadlo, že onehdy, keď sme s Pavlom sedeli v krčme a čítal som Dostojevského (nie v krčme, ale predtým), asi sme sa veľmi zapáčili jednému osamelému vyššiemu dôstojníkovi, ktorý si k nám prisadol a bol by si aj krčmovo s nami potykal, keby som nemal plnú hlavu onoho oslovenia; a tak my furt len a len - Vaše Blahorodie, ktoré sa nevedelo rozhodnúť medzi urážkou a lichotením, takže - akoby - muselo sedieť na dvoch stoličkách, čo je technicky dosť zložité; rád vidím šarže v rozpakoch, a blahorodia. Semená indického pôvodu prišli v poriadku, t. j. nestratili farbu ani ochlpenie. A boli hneď zasadené. Rozhodol som a nariadil takto: 1, 3, 4 som zasadil na balkón do kvetináčov a v lete ich evakujem na Kolpachy, aby tu nerástli bez dozoru; duplikáty 1, 3 zasadíme čím skôr v Leviciach niekde. Dúfam, že to bude veľmi zaujímavé. Zároveň som založil potrebný denník, kde sa bude zapisovať ich metamorfóza, vývin a perspektívy, resp. krízové javy; správu Ti budem pravidelne posielať; netreba kópiu správy posielať aj niekde vyššie? Napríklad na Zväz slov. spisovateľov. Lebo neviem, či z nich vyrastie niečo bez hlasovania a uznesenia. Prečítal som si Katapult a Milenci a vrazi; to druhé je fajn. Len neviem, či si dostal môj predchádzajúci list, keď nevravíš nič o Páralovi. Písal som Ti o ňom, o kukurici a o Ostrave čosi. Ale iste je to v poriadku. Inak Ti konečne vraciam dlžobu, prikladám ju k listu. Džejmsa som taky nespálil, veď tu ani nemám pec. V sobotu som bol skontrolovať prístroje na letnom sídle: fungujú a majú veľký vplyv na počasie: len čo klesol barometer, začalo pršať a prší dodnes. Sú to dobré prístroje, vyrobené z kvalitných surovín. Týždeň pomaly odchádza, Johny Walker neprichádza. Ale vraj príde. Srdečne nazdar. Ivan
Martin 12. 6. 74
 
Milý vikomte!
Dostal jsem právě Tvůj dopis (jakož i všecky předchozí došly v pořádku) a spěchám Ti oznámit, co jsem se dověděl ve věci indických semen.
Semena dovezla, a sice už asi v lednu, naše známá výtvarnice paní Ida Vaculková z Uherského Hradiště z Indie. Bude mít v létě výstavu keramiky v Trenčíně, pak Ti dám vědět. Tenkrát v tom lednu řekla, že ta semena přivezla a nějaké nám pošle. Pověřila tím někoho, kdo to však nevykonal, nýbrž poslal nám to po někom jiném až onehdy. Tím se setí zdrželo o celé jedno monsunové období, snad. Před dvěma dny tu paní Ida byla a sdělila zajímavé podrobnosti o semenech.
Zájezdu se zúčastnila s Čedokem, a to se skupinou snad výtvarníků nebo i jiných. Viděli v té krátké době mnoho měst, což při rozlehlosti země znamená, že byli část doby vlastně jen na cestách. Hodně času také pročekali. Navštívili i nějaké vesnice s ekonomickým experimentem v oboru zemědělství. Prohlíželi si chrámy a památné stavby. Viděli Ganges, jak se domýšlím. Ida má své zvláštní zájmy a svůj zvláštní způsob pozorování věcí, a tak - jak ji znám a dovedu si představit - nevěnovala vždycky pozornost ukazovaným stavbám a městům, nýbrž různým zdánlivě nevýznamným detailům v Indii. Takže část semen, jak mi řekla, a nedovedla si už vzpomenout, kterých se to týká, sebrala z prachu na cestě, když autobus zastavil a čekalo se. Jiná semena posbírala v parku, sedíc na lavičce a čekajíc, než se její skupina zase sejde. Lavička stála pod klenbou obrovitých stromů neznámého jména, jejichž koruny se dotýkali navzájem ve výši asi pětipatrového domu a občas na zem cupla shora jakási šiška, z níž se sypala ta semena. Jiná semena získala tak, že cestou skrz tu experimentální vesnici strhla z plotu nějaký zelený lusk, dala ho do tašky a on během cesty do Československa ji v tašce dozrál, uschl a rozloupl se. Jiná zas pocházejí z plodů, jejichž jadérka vyplivovali Indové na ulici. A tak dále. - Tolik jsem potřeboval za nutné Ti ihned oznámit, abys věděl, jak máš ta semena správně ošetřovat a co od nich můžeš čekat. Mrzí mě, že nikoli naší vinou zaseli jsme oba všecka ta semena se zpožděním a do nesprávné země, kde z nich - a to v příznivém případě - může vyrůst zase jenom kukurica.
Co se týče toho Párala, pošlu Ti ho, příležitostně s něčím ještě. Napadá mi: četls nebo máš dokonce Seifertův Morový sloup?
V příloze Ti posílám obálku z Tvého posledního dopisu, abys mohl posoudit, jestli stopy lepidla pocházejí od Tebe. Jestliže to čte vždycky ještě někdo jiný, nemůžeme proti tomu nic dělat, ale bude dobře, když aspoň budeme mít jakous takous jistotu, že tomu tak je.
Přístroje, zvláště meteorologické, ukazují i u nás nepříznivé počasí, zvláště co se počasí týče. Že našeho Jana zas nevzali na školu, jsem Ti možná už oznámil. Že na protest proti tomu, a nedopadne-li to samo od příštího roku líp, něco vyvedu, to si domyslíš. Pomýšlím zas na nějaké intervieuw spolu s oslovením generálního tajemníka OSN, aby už to, sakra, odsoudili jako apartheid. Nemám politických cílů a ambicí, beru to čistě osobně, to znamená ránu za ránu. Divím se, že si to pořád nerozmyslili a nepřišli na to, že se mnou se po dobrém dá vyřídit skoro všecko. Bože, já mám tak nerad napjetí a spory, a už teď mám strach z výslechů zas po tom intervieuw, co budu na jejich objednávku muset k podzimu udělat!
S tím končím a zdravím Tě, a také přátele. (Teď se zas bojím, jestli jsem toho Otu neurazil, když jsem mu zbytečně prudce napsal to, co on o Džemsovi věděl i sám. Velice chápu, že to napsat musel a proč to udělal, i že to muselo vyjít, jak to vyšlo. Mám podezření, že moje předrážděná reakce vyplývala spíš z toho, že jsem poněkud rozladěn (nasratý) jeho rozhodnutím zařídit se podle potřeb jeho nepříznivců. Ale nesuďme...)
Ludvík
Praha 14. 6. 1974
 
Příteli,
píšem hneď, aby som Ti povedal, že semená 1, 3, 4 nerobia nič, t. j. aspoň na povrchu zeme; o ich skrytom dianí, podpovrchovom, neviem nič; ale hlavne chcem povedať, že obálku, ktorú si mi poslal späť, som zalepil presne tak - a tak zalepím aj túto. Semenársku reportáž z Indie, kde si nebol, som si prečítal so záujmom a obavami; s obavami z toho, že mi prípadne môže na balkóne narásť strom do výšky 5 pater. Morový sloup som čítal a mám. S tým apartheidom máš pravdu, len buď opatrný - ale to Ti nemusím hovoriť. Práve píšem Džemsovi a pripájam mu aj Tvoj pozdrav etc. Už má konečné rozhodnutie úradov a môže ísť; len ešte nejaké formality: odhadca už bol, balí s colníkom, ešte vízum a tak. Ale píše, že nemôže prísť, lebo v podstate nemá čas, no zdá sa, že je aj starostlivo strážený alebo niečo podobné. Takže je to blbé. Nuž sa s ním len lúčim. Škoda. Som z toho nasratý, ale na neho menej. Inak nič nové, alebo som podhustený informáciami: neviem ani, čo robí moja kukurica, fazula a zemiaky, lebo som nebol v južných krajoch, chystám sa tam pravdepodobne až koncom mesiaca. Pavel dostal výpoveď z tenisu, lebo robil asi krivé lajny, prípadne niekedy, keď sa trochu rozhneval, nerobil nijaké; on poněkud stále nevie tuším, čo chce, ale aj tí, čo to vedia, sú na tom vlastne rovnako - ja s tými varhanmi to vôbec nemám isté, hrá tam jeden mäsiar a ten je silnejší ako ja, iba v sobotu, keď nemohol prísť, ma narýchlo zavolali na sobáš a tak som si konečne vlastnými rukami a sem-tam aj nohami zarobil 50 Kčs za necelú hodinu a dva panáky od farára nejakej brandy. (To s tým mäsiarom nie je metafora, ale fakt!) Srdečne zdravím. Ivan
Martin 18. 6. 74
 
Nazdar, Ivane!
Protože nechci, aby rukopis Černého upadl do nepřátelských rukou, posílám Ti ho oklikou. 1) Černý 40 Kčs, 2) Binar - pro Tebe zdarma, omluv však horší čitelnost, to víš!
Jinak mi dluh zaprav dle možnosti brzo, čímž poznám, že se nezlobíš za to, že indická semena číslo 1 - 7 nedělají vůbec nic, tady ani u vás. Bude to pěkná blbost!
Zato kukuřice: ze 13 semen vzešlo všech 13, jenže některé neporostou, protože je dusí okolí (zemáky, švestky... atd.). No ale pokus se zdařil.
Co se těch indických semen týče, napadá mi teprve teď, jestli ta Ida výtvarnice je nevyrobila sama z něčeho a nevypálila ve své keramické peci. To by bylo ovšem marné čekat na vzklíčení.
Párala Ti pošlu, jakmile ho zas někde vypůjčím, Madla ho zatím vrátila.
Zítra sem má přijít k nám náš přítel Ota. No, jsem zvědav, co mi poví a co já jemu na rozloučenou. Začínám být zase rozladěný (nasratý). S těmi semeny možná bude fakticky chyba v tom, že jsem s nimi neprovedl tzv. stratifikaci (štratifikácia), která se předpisuje ostatně i u obyčejných meruněk (marhulí), dubu apod. (Vlastně u dubu ne, ten nemá tvrdou pecku.) Ale nevzešlo mi ani semeno mišpule, vidím, že se mi nedaří nic, jsem rozladěný stále víc, raději skončím. Asi ani nepojedu do Brumova letos, jak jsem rozladěný!
S pozdravem Ludvík
Z písemné úpravy můžeš soudit na můj stav.
Praha 8. 7. 1974
 
Nazdar.
Nehovorí sa u nás štratifikácia, ale stratifikácia, čo je a) dôkaz, že náš jazyk nie je dogmatický ani pri preberaní lat. prefixu st, sp ap., lebo niekedy je tam št, šp, inokedy nie; jazykovedec by povedal, že norma je rozkolísaná, ja si myslím, že dogma je rozhúpaná ako na húsenkovej dráhe alebo na ruskom kole, b) dôkaz, že všetko prišlo v poriadku; posielam dlžobu rád, lebo černý ma potešil. Indické semená nevychádzajú, z čoho som upodozrieval Tvoj humor, teraz podozrievam výtvarníčku Idu, resp. Indov. Napíš o Otovi, lebo som s ním nebol. Kukurica rastie, zbavil som ju buriny, prihrnul a vyjednotil, jej rast je v jednote, ale bojím sa o jej čistotu, lebo tam, kde som ju zasadil, všade naokolo je plno všednej kukurice: baby ju sadia medzi tyčkovú, vysokú fazuľu namiesto tyčky, resp. tyčka im sama narastie - to je, čo? Takže to Ti radím na budúci rok, čo máš - okrem iného - robiť s tou kukuricou. Ale aj tu mám tri kukurice, dúfam, že sa zachovajú pre semeno, ak dozrejú v tejto chladnejšej polohe. Práve naopak, keď si rozladený (nasratý), mal by si ísť na Moravu, t. j. aj sem. Som tu už dva týždne, tu by si sa možno naladil. Kľúče nenechávam nikde, ale keby si (ste) včas poslal kartičku, v rozpätí ktorých dní by bol pravdepodobný príchod, nepohol by som sa odtiaľto. Pravda, najlepšie by bolo presne, aby som čakal na stanici. Je tu fajn zima a prší, mám pokoj, čítam, písanie mi nejde, huby rastú príliš slabo. Ani si moc neprajem, aby sa zlepšilo príliš počasie, lebo tu nastane čulý turistický ruch, ako by povedal novinár, hoci tu nebýva zase až taký blázninec ako inde, aspoň zatiaľ: no časom bude všetko, asi. Občas treba aj zakúriť v peci, ale keď mám okamihy silnejšej vôle, dá sa dobre kúpať. Aj to by Ťa možno naladilo; ktorú strunu?
Vidíš, aký veľký význam prikladám tomu, aby som ťa pozdravil: dávam tomu celú stranu. Ahoj. Ivan
Zlatý potok 12. 7. 74
 
Zmlčanievanie. Ale stále aj tváre a oslovenia.

APRÍL 2016
 
Skoro každý list sa končí pozdravom aj pre rodinu a pre priateľov. Nebolo ich veľa, ale postupne pribúdali. Z potreby komunikovať prostredníctvom napísaného sa postupne rozrastala potreba (a príležitosť) komunikovať aj osobne. Náhodné a prekvapujúce vzťahy prerastali z literárnych väzieb do väzieb osobných, priateľských, spoločenských. Tváre. Tváre a oslovenia.
 
Nazdar, Ivane!
Já jsem ještě 2. díl Lapáčka nečetl, nemůžeš mi ho půjčit? Bojím se Otovi psát, aby z toho zas něco neměl. Posílám Ti tedy Trefulku, je změněný název, můžeš si ho už nechat, jenom vrať příležitostně tu kapitolu (či dvě), co jsem Ti minule poslal, patří zřejmě jinému majiteli původního rukopisu.
A mám pro Tebe návrh, aby sis někde vypůjčil, je-li to tam u vás možné, jednu knížku od Mojmíra Klánského, která vyšla někdy v roce 1962-63 a jmenuje se nějak jako Sedm dní nebo Sedmý den, či šest dní je to? Já jsem to měl, ale ztratila se mi. Klánský je nenápadný autor, který pak od té doby napsal jen nějaké nepublikované povídky a několik větších rukopisů, jež se mu nějak nezdařily, až teď jsem od něho četl zas novou věc, která se mi líbí, a budeš ji asi také mít možnost číst. Ovšem pro posouzení bylo by třeba znát předchozí... On pak pracoval výlučně jako zemědělský novinář, po r. 1968 dokonce jen jako zemědělský skoro nádeník někde v pohraničí... Tak tedy zapátrej po oné knížce, ano?
Jinak tady nic nové, akorát že mi nabídli vystěhování, když prý se mi tu nelíbí. Ale nepsal jsem Ti o tom už? Je to spíš na osobní povídání, ve které doufám, zdravě Tě a Tvou rodinu srdečně. Ludvík
Praha 30.10.1973
 
Vzácny priateľu,
podarilo sa mi konečne čosi napísať o 2. Lapáčkovi, tož Ti posielam kópiu, aby si si to prečítal, keď si ešte nečítal 2. diel. Autor (recenziu mu posielam) mi písal, že rukopis mu budem musieť asi vrátiť, ja som mu napísal, či by mi ho nemohol nechať, lebo je tak krásne doškrtaný všelijakými farebnými tužkami; aj sa obávam, aby sa rkp. cestou nestratil, bola by to škoda. Dlho som nedal o sebe vedieť, lebo som čakal, až napíšem recenziu, ba bol som aj pár dní pri svojom jazere a snažil som sa trochu písať, no veľmi mi to nejde. Veľmi pomaly si dávam dohromady menšiu knižku, ktorá by sa mala menovať Tváre a oslovenia: 1. časť by mali byť profily niektorých osobností (Janko Kráľ a pod.), 2. časť výklad či úvaha nad niektorými lit. postavami (Kafkov Josef K., Gorkého Čelkaš, Dürrenmattov Bärlach atď.), ale to bude trvať dlho, napokon, čo sa týka jej publikovania, mám asi času až príliš. Klánskeho sa pokúsim zohnať, Trefulku vraciam. Napíš, čo je u Vás nového. Dúfam, že si sa ešte nevysťahoval, takú radosť im vari neurobíš. Inak nič nového nemám, sedím doma na riti a snažím sa písať, ide to pomaly, pomaly, oveľa pomalšie ako čas. Srdečne Vás všetkých zdravím. Ivan
A ako stojí či postupuje Tvoj román?
19.11.1973
 
Nazdar, Ivane!
Zdravím Tě i Tvou rodinu a přátele dle Tvého výběru a píšu, protože jsem dostal Tvůj dopis nikoli, nýbrž proto, abych Ti dal na vědomí, že máš přijet na neděli, příští, t. j. 2.12. t. r. Tvoje účast je súrna (naléhavá), cestu Ti zaplatím, protože Tě zvu, nebo jeď načerno, a co vyděláš tímto, z toho polovičku mi dáš, ano?
Opakuju: přijeď, protože: a) už mě to takto štve, nemluvit spolu, b) cestu budeš mít zaplacenu, i když nebudeš chtít, c) kdybys nepřijel, utrpěl bys ztrátu (stratu). S noclehem to nějak bude. Je to tento rok už naposledy, proto se neomluv!
Tvůj dopis jsem dostal, i časovou úvahu o přečtené knize, kterou mám od Tebe dostat, dle přání autora, proto ji přines, taky ano?
To je pro dnešek všecko. (Těch "Sedm dní" jsem pro Tebe vypůjčil, odvezeš si je.)
Ahoj a nazdar s pozdravem Ludvík
P. S. Můžeš vzít s sebou část toho, cos napsal (jak o tom píšeš, že to máš rozepsané). Možná by se to hodilo. A co je se zázrakem? Jsme zvědaví na Tvůj úsudek. To nemáš se/psuté/psané? Upozorňuju, že většině se to nelíbí, proto bude jen dobré, když Ty budeš nezávislý i v případě, že Tobě se to líbilo, ba tím líp, z principu.
Praha 27.11.1973
 
Děkujem za přání a buďte hodní o vánocích, abyste se měli dobře v novém roce. Vaculík
Adresa: Pan Ivan Kadlečík s chotí a dětičkami, Osloboditeľov 75, O3601 Martin
29.12.73
 
Vzácny priateľ,
čo je s Tebou v tomto novom roku? Mne sa v ňom horko-ťažko podarilo čosi napísať o Čivrnom. Nebude sa Ti páčiť, že zasa to prijímam pozitívne; ale čo sa dá robiť, keď je to tak? Na stole mám Trefulku - a tým už nie som taký nadšený. Ďalšie veci nemáš? Dúfam, že do jara alebo leta dám dokopy zasa nejaký zošitok. V únore sa chystá do Prahy Pavel H., ak mu to vyjde, iste sa Ti ohlási, tak mi potom niečo pošli. A čo kritické sympózium, ktoré sa minule v kaviarni spomenulo? Neviem, či budem môcť prísť, ale rád by som prispel kratším a čiastkovým príspevkom o hrdinovi próz edice Petlice, mohlo by to byť zaujímavé a na nejaký širší či syntetický článok nemám, to by chcelo poznanie širšieho kontextu a na to sú povolaní iní u Vás. Všetky príspevky sympózia by potom mali vyjsť v Zborníku, aj také, ktoré by sa tam prípadne nečítali, ak by toho bolo viac a dlhé príspevky - myslím, že by mali byť aj také, zásadné a obsiahle, lebo vecí (dráma, próza, poézia a pod.) je veľa. Čiže na jedno čtení by sa to asi nezmestilo, a potom bolo by to možno dosť nudné a suché vzhľadom na dnešnú situáciu, keď sa mi zdá, že čtení je spoločenskou udalosťou alebo skoro. Takže sympózium by sa vlastne ani nemuselo konať. Ale rozhodne treba od teoretikov a kritikov objednať príspevky a sústrediť ich do knižky, lebo to nestačí počúvať, to treba študovať. A už sme sa zhodli na tom, že literatúra bez kritiky nemôže byť a to, čo robím ja, nestačí: treba viac hlasov, viac pohľadov, recenzie, ale aj širšie syntézy a porovnania; už je čas takto to zachytiť, lebo sú to už nejaké roky, kvalita i kvantita. Tak do toho, priatelia. Malo by to vyjsť k záveru sezóny a nikto to nenapíše len tak zo dňa na deň. A to nie je dosť, keď sa raz za mesiac prečíta nejaká vtipná vec a o literatúre sa nemyslí aj teoreticky, odborne a tak. Srdečne zdravím Teba, Tvoju rodinu, Ivana K., ai. Ivan
Martin 22.1.1974
 
Nazdar, Ivane!
Dávno o Tobě nic nevím a udělal jsem omylem háček i nad prvním l ve slově osloboditeľov, nevadí to? Já to račí škrtnu. Bylo by dobře, kdybych mohl vrátit tu knížku o tom ghettu, zase jsem napsal dvě t, kruci! - Ale šel jsem se podívat do Pravidel, ono je to správně, se dvěma tt! Tušil jsem to, ale jsem zmatený. Včera jsme teprve sklidili vánoční stromek, totiž. Míváme ho vždycky moc dlouho. Náš Jan má dnes volno a bubunue vedle, což mě rozčiluje. Zase jsem vynechal j ve slově bubnuje. A dodatečně ještě vidím, že jsem napsal bubunue, tedy s jedním u navíc. Sakra, mě to psaní nejde. - Správně má být mně! Dělám chybu za chybou, proto musím skončit, nebo bych to vzteky rozškubal a psací stroj vyhodil z okna!
S pozdravem Ludvík
Praha 28.1.1974
 
Nazdar!
Už je to v pořádku a to, cos napsal, se mi velice líbí. Ať se p. přihlásí bez telefonování, ano?
Je u vás sníh? Tady není. L.
29.1.1974

MAREC 2016

3

Nielen chlebom je človek živý. Aj slovom. Slovom napísaným v liste, tým predovšetkým, sme sa všetci ponížení a urazení, odpísaní a spísaní, spočítaní, zrátaní (ale nám to zrátali!) živili, udržovali pri živote. Ale aj slovom umeleckým, literárnokritickým sa postupne oslovoval čoraz väčší kruh (krúžok) akoby náhodne (náhoda je jedna z foriem nasmerovania životnej púte) sa zoznamujúcich ľudí, akoby prekvapujúco (prekvapenie je jedna z foriem kladných alebo záporných pocitov na životnej púti) rezonujúceho, súzvučiaceho, povzbudzujúceho sa spoločenstva. Oslovenia. Ale už aj "štátna bezpečnosť" nás začala "oslovovať".
 
Milý příteli!
Cítím živě, že potřebuješ dostat nějaký dopis. Usuzuju tak podle toho, že sám bych nějaký, ale dobrý, potřeboval právě dostat. K tomu, aby tento můj byl co nejlepší, nemůžu udělat nic jiného, než ti sdělit, že první moje hnutí, když jsem shlédl pořad o našem příteli Filipovi bylo zatelefonovat mu, dřív než se oběsí. Aby se tak hned nevěšel, že to tak vážně nebereme. Zatelefonoval jsem mu, a on spal. Oni to nevěděli, že se to má vysílat. Tak jsem jeho manželce řekl, aby mu řekla, aby to nebral tak na velkou váhu. Druhého dne jsem mluvil s Pavlem Kohoutem, který mi řekl, že telefonoval Otovi v tom smyslu, že je to sice blbé, ale aby kvůli tomu hned neskákal z okna. Před chvílí mi volal Ota, že včera spal, o vysílání nevěděl, o natáčení ano, a že mi píše dopis. Čekám tedy asi zítra dopis a nevím, jak bude dobrý.
Vzhledem k tomu, že jsem byl dnes dopoledne u výslechu v Ruzyni, neb jsem obviněn z trestného činu podle ş 112 tr. z., to jest poškozování zájmů republiky v zahraničí podáváním nepravdivých zpráv, jehož jsem se prý dopustil tím, že jsem poskytl v červenci rozhovor anglickému televiznímu reportérovi a tím mu umožnil připravit relaci ostouzející republiku, považoval jsem za povzbudivé už to, že již odpoledne mohl jsem s několika lidmi o ohlasu na včerejší pořad volně mluvit. A nezmáhá se ve mně obecně deprese, nýbrž spíš jen malá osobní znecitlivělost jako po injekci, která má umožnit větší operaci. Zkrátka zvykám si na možnost, že mě opravdu zavřou, ale jsem připraven i na to, že ne. (Je pravda, že na druhou eventualitu jsem připraven celkově líp.) Jsem naštvaný, ale necítím rozklad a zmar. Zase se bude číst (první sobota v říjnu u Karola), musíme myslet a jednat dál. Moudrost je v mírnosti a vytrvalosti. Vytrvalý snad jsem, pokud jde o mne, ale mírný moc ne. Píšu Ti, abys nezapomínal, že máš poslat nějaké recenze.
S pozdravem Tobě i Tvé rodině. Ludvík
Praha 26.9.1973
 
Priateľu,
to je teda fakt, že som potreboval dostať list, veď žijem ako v studni. A potreboval som list lepší, prajem Ti, aby si mi napísal lepší. Inak musíme - pokorne a vytrvalo - brať veci, aké sú, dávať hodnotu a zmysel materiálu, ktorý máme poruke, ktorý je nám daný. Neočakávať lepšie, nemať nádej, lebo to je operetné, gýčové a napokon podlé, priekupnícke: mať nádej znamená očakávať honorár za statočnosť, ktorá musí byť bezpodmienečná a beznádejná - iba toto je pravá statočnosť. Nádej oslabuje, zväzuje, spohodlňuje a uspáva ducha; je to droga, ópium. Ale rátať s tým, zmieriť sa s tým, že človek bude bitý a ponížený - a napriek tomu myslieť, tvoriť, nezradiť seba atď., to je ono. Ani nebojovať proti zlu, lebo koľko zla už napáchalo toto ustavičné bojovanie, ale po troche a vytrvalo robiť z neho opak, zmysel, tvar: hlina, blato je podlé, ale prečo proti nemu bojovať, ničiť ho, veď sa to nedá! Urobiť radšej z neho vázu, krčah hoci na víno a ním sa radšej ožrať. A tak som si zamoralizoval, čo je vždy hlúpe; ale ja nemoralizujem, ani nikoho neučím, len o tom uvažujem, dokonca ani neviem, či to sám dodržím. Je to len cieľ. Ale radšej budem mať takýto cieľ, radšej neprídem k takémuto cieľu, ako by som mal mať maličký a ľahko splniteľný cielik. Ale aj to sú možno len reči.
Držme sa faktov, aj keď práve Tvoj list ma nepotešil faktmi, skôr postojom a duchom. Lebo som nevedel, čo sa deje. Čakal som, že prídeš, ale asi to nejde. Bol tu kamarát Lapáček a páni od bezpečnosti ho zobrali z môjho bytu domov, hoci mal namierené do Tatier. (Nejde o to, ale o to, ako ten Oto prišiel o to, hovorí sa u nás, česky to asi nejde.) Správu od neho som nijakú nedostal. Ukázali mi moje recenzie a že budú niekedy so mnou hovoriť. Ale to nič. Potom som čítal noviny, ale reláciu v televízii som nevidel: zdá sa, že budem musieť pozerať aj televíziu, fuj! Voľačo som o relácii počul, ostatné som si domyslel! Veď takéto metódy sú známe niekoľko sto rokov. V lete som nerobil skoro nič, teraz sa mi nahrnula robota, takže skrzevá toto všetko som nenapísal nijakú recenziu - možno mi k tomu chýbal práve Tvoj list. Čoskoro, dúfam, niečo napíšem, aj keď o tom zázraku písať teraz nebudem. Celkove sa mi to páčilo, je to dobre napísané, až na niektoré detaily, chyby krásy. Akurát čo som napísal list predsedníctvu našej spisovateľskej organizácie o položení spisovateľov v Martine a tak, sťažujem sa na neľudské položenie, aby som im trochu potriasol svedomím, ak by ho chceli náhodou použiť (pred použitím zatraste!) a ak ho, pravda, majú. K listu ma inšpiroval sebakritický list P. Števčeka predsedníctvu ZSS, ktorý uverejnila tlač minulý týždeň a teraz Slov. pohľady. V predsedníctve sedia jeho kolegovia spisovatelia, teda bojovníci za ľudskú dôstojnosť a práva, a on sa pred nimi plazí ako zločinec alebo malý Janko. Prečo takto ponižujú človeka, ktorý zneje hrdo! Človek je miera všetkých vecí, pripomenul som im, teda aj miera kultúrneho rozvoja. Isteže, oni za to nemôžu; ale kto potom môže za to, že nikto za nič nemôže? Nuž tak. A ozvi sa, bratu, čo sa deje. Ako je na tom Tvoj Janek? Pozdravuj Tvoju rodinu a všetkých spravodlivých, prajem Ti vnútornú silu, veľa miernosti a intelektu. Ivan
Martin 29.9.73
 
Nazdar a buď zdráv!
Dostal jsem dnes Tvůj dopis a jsem rád, už jsem se o Tebe v čemsi bál. Samozřejmě nemají práva ptát se Tě na Tvoje recenze. Je to věc mezi Tebou a mnou, mezi Tebou a Hrabalem, Tebou a... atd. Přál jsem si v tom němu slyšet, co si někdo myslí o mé knížce, proto jsem Ti ji poslal... Včera Saša Kliment na policii na otázku, jak to bylo s peticí spisovatelů, odpověděl, že odmítá mluvit, protože petice byla věcí mezi ním a panem prezidentem. Ale měl bych Ti vysvětlit, jak se Saša dostal na policii a řeč došla až na petici.
Hned po vysílání onoho sprostého pořadu jsem telefonoval Otovi, který však spal, proto jsem mu nechal vyřídit manželkou, aby si z toho nic nedělal. Druhého dne mi volal Ota a řekl, že je rád, že jsem mu volal, že mu také Pavel volal, a že mi posílá dopis. Dalšího dne jsem Otův dopis skutečně dostal. Je to krásný dopis. A dalšího dne večer odvezli Pavla Kohouta na kriminálku(!), kde mu řekli, že Ota Filip je v nebezpečí života, protože je na něho vykonáván nátlak. A nepřestane-li Pavel tento nátlak vykonávat, dopustí se trestného činu útisku. Nátlak byl spatřován v tom, že mu telefonoval. Já jsem doma nebyl, proto pro mne přijeli, až když Pavel byl už doma. Řekl mi do telefonu, kde byl a proč, a já jsem mu, do telefonu, řekl, že jsem dostal od Oty dopis, z něhož vyplývá, že ho do té zoufalé situace dostali oni. A hned jsem ten dopis šel opsat a originál schovat, a sotvaže jsem to udělal, už byli u nás a odvezli mě tamtéž. Přečetli mi výpověď Otovu, kde vypovídá, že jsem mu volal a on spal a že pak volal on a já vyslovil nelibost nad pořadem. To je pravda: řekl jsem, Otovi, že je to sice blbé, že se to stalo, ale že to nemá teď přeceňovat a aby raději přijel, že si o tom promluvíme. Teď jsem tedy odmítl výstrahu a vyhrůžku, že sa dopustím trestného činu útisku, když nepřestanu s nátlakem. Řekl jsem, že nátlak vyvíjejí oni a že to dokazuje Otův dopis - a podal jsem jim opis. Proč? Protože jsem uvažoval takto: Chtějí ho skutečně uštvat a svést to na jeho kamarády. Otův dopis, který dokazuje, jak to bylo, jim v tom může zabránit, proto je třeba, aby ho znali. Okamžitě nastal šum a běhání a radění a instruování na chodbě za dveřmi a hned - dejte nám originál. Řekl jsem, že ho nemám, že jsem ho poslal svému advokátovi. (Ale neposlal jsem, donesl jsem mu ho teprve příštího dne - v pracovní sobotu.) Tak tím to pro ten den končilo. Druhého dne jsem Otovi podrobně napsal, co se stalo a co jsem a proč udělal. Současně jsem napsal generálnímu prokurátorovi, aby zasáhl, protože dobrý ostravský spisovatel Ota Filip je uštváván k smrti. Že uštváván, o tom svědčí jeho dopis, že k smrti, řekli mi přeci na policii. Samozřejmě jsem nevěřil, že je na pokraji sebevraždy, což potvrdil Ota dopisem, který se křižoval s mým. V tom dopise píše, jako člověk, jenž neví, že má spáchat sebevraždu, že dal výpověď z mlékárny a hledá si jinou práci, že má strach, jak to přijme syn, a že přijede a přiveze 2. díl Lapáčka a bojí se, jak to přijmu... atd. To pondělí se už nedělo nic. Až v úterý. V úterý tam, vlastně už ne na kriminálku, nýbrž na StB, odvezli Sašu, Ivana i Karla Kosíka a říkali jim totéž. A já jsem dostal náhle od Oty chladný a přísný dopis, že se dověděl, že jsem jeho první dopis dal advokátovi a že vůbec ho šířím, že si to nepřeje a žádá, abych mu ho vrátil. A píše rovněž mému advokátovi (na něhož jsem se musel obrátit, jestliže mi vyhrožovali stíháním pro trestný čin), aby mu dopis vrátil.
S Otou se nemůžu tedy domluvit, spojení mezi námi přestala obstarávat pošta a telefon (který mu odpojili), a tuto funkci převzala StB.
Dopis jim prostě nedám.
Otovi se vůbec nedivím. Oba dopisy, mně i advokátovi, jsou psány rukou, ačkoli jinak píše na stroji. Psal na rozkaz, jinde než doma.
Otův dopis, který se teď po mně chce, je velice dobrý v tom, že ani při rozrušení, v němž psal, nedopustil se Ota nějaké neopatrnosti a výroků, pro něž by měl nepříjemnosti. Můj advokát na jeho žádost o vrácení dopisu odpověděl, že ho nemá, protože po pořízení notářsky ověřeného opisu jsem si originál zas odnesl. Dodal také, že dopis, dle jeho mínění, neobsahuje žádné závadné výroky. To by Otu mohlo trošku uklidnit - bude-li mu aspoň tento úřední dopis advokátní poradny doručen.
No a víc o tom nevím a můžu přejít k dalšímu bodu, nevím, jestli jsem Ti o tom psal. Jsem stíhám pro tr. č. dle ş 112 - poškozování zájmů republiky v zahraničí, jehož jsem se dopustil tím, že jsem v červenci t. r. dal intervjů reportérovi britské televize. Hovno!
x
Že naděje oslabuje, svazuje, zpohodlňuje a uspává ducha, v tom s Tebou souhlasím, vlastně. Že má člověk být statečný bez naděje, že bude odměněn, má tedy být statečný beznadějně - to je asi krutě pravdivé a zase jsem schopen s tím souhlasit. Zrovna dnes dopoledne jsem jakousi náhodou přemýšlel v podobném tónu: že ani statečný nemá člověk správně být a že má... pardon, právě si uvědomuju, že statočnosť ve slovenštině znamená poctivost. Proto opravuju a dosaď si za "statečnost" "poctivost". Ale já jsem dnes dopoledne přemýšlel tedy - v podobném tónu - o tom, že člověk tedy nemá být ani statečný (míněno česky). A že má statečně jednat, aniž je statečný, jaksi samo sebou, z povahy a že mu nenapadne jinak. Doprovází nás strach. Ať tedy doprovází.
Ale jaksi nedovedu, přes teoretický souhlas, souhlasit s dalším Tvým postojem - že se proti zlu nemá ani bojovat. Nemůžu to přijmout. Myslím si, že by člověk měl stačit obé: i bojovat s blátem, i tvořit. No ale já to nestačím, tedy asi nemám pravdu...
Opravdu nejsem dost dobrý na věc, o kterou mi jde. Řvu, když se rozčilím, jsem zlý na nejbližší lidi. Nenávidím kohosi, kohosi bez tváře, protože si za tím počínáním žádnou konkrétní lidskou tvář neumím ani představit. Konkrétní tvář například mého vyšetřovatele Cibulky ve mně vzbuzuje nikoli onu nenávist, ale pohrdání a lítost a trošku hnusu. Ptá se mě vždycky, jestli mi nevadí, když si zapálí. Říkám, vy jste tu doma. A mluvím s ním ve větách co nejholejších, abych se v tom vycvičil, abych si odvykl s nimi diskutovat, aby se mi nemohlo stát, co Otovi.
Ivan Klíma řekl: "Mně nevadí, že mluvil o tom, co oni stejně vědí, mně vadí, že do celé republiky říká, kdo ke mně chodí na návštěvu. To se nedělá. Já se na něho nezlobím, ale už ho prostě nepozvu."
A samozřejmě nevíme, co tam řekl a co se nevysílalo. Já se teď skoro s každým o Otu hádám.
Co se děje okolo Števčeka, o tom nic nevíme zas my. Mám se podívat do Pohľadů? Které číslo?
A náš Janek nastoupil v pondělí do zaměstnání, jako figurant u nějakých zeměměřičů. Ale moje poslední slovo to není.
Posledním Trefulkovým slovem o Dušovi zas nebyla jeho poslední kapitola, protože ji - na domluvu mou i Kunderovu - přepsal, takže Ti změněný text posílám.
Madla četla Tvůj dopis s pocitem triumfu v našem vleklém sporu, protože ona říká jinými slovy něco podobného. A já se s ní zuřivě hádávám, protože s tím souhlasím. Ale dělám, co dělám, a už ani nechci ztrácet moc sil ve zkoumání, proč. Byl jsem určitým směrem vystřelen, asi v dětství, a tím směrem letím. To jistě i Ota a jiní. (Nemůže někdo přijímat Otovo psaní a neodpouštět mu jeho jednání, protože obé pramení z téhož základu - citlivosti, emotivnosti, křehkosti, prostoduchosti, upřímnosti i slabosti. O to, co se mu stalo, může být lepší, jestliže mu to dovolíme.)
Zdravím Tebe i Tvou ženu a přátele. Ludvík
Praha 3.10.1973
 
Nazdar a buď zdráv!
Dostal som záver o Dušovi, ale celý rukopis nemám, len som ho prečítal a vrátil, takže by som to potreboval celé. A ešte, pokiaľ viem, som nečítal nového Grušu. Inak dúfam, že literatúra sa napriek všetkému píše a že sa aj číta; ak áno, je to dobre. Napíš mi o tom. Fakty, ktoré si mi napísal, sú otrasné, ale zároveň postoje dávajú nádej, presnejšie povedané silu. Istý kazateľ D. Bonhoffer napísal kedysi z fašist. koncentráku, že, približne, najprvšia vec je, aby bol človek silný, pretože slabosť je najväčší hriech a z nej pochádzajú všetky ostatné zlá: klamstvo, predajnosť, zbabelosť atď. Tzv. dobrý človek teda nemá význam, ak nie je silný, pretože je použiteľný na všetko. Za správcu Matice slov. vraj nastupuje V. Mináč po nejakom prof. dr. ing. Čelkovi, ktorý bol posadnutý amokom ateistickej zúrivosti a vravel, že ateizmus si spája (ako vyučený čašník) so sexom. Čo je zaujímavé, lebo mnohé historické osobnosti si spájali sex s náboženstvom. Ale urobil nejaký alkoholicko-politický prúser a odišiel. Mináč si predsavzal nerobiť vo funkcii nijaké svinstvá, vraj; iná vec je, či sa to dá, takže keď si to myslí, je idealista alebo cynik - napokon uvidíme, ako povedal ten slepý, či tá Spravodlivosť. Pokiaľ však viem, Mináč je silný muž, ba aj múdry. Takže by mohol vedieť, že z hovna bič neupletie. Ale ja už nič neviem, lebo najhoršie je, že aj to, čím mi v liste oponuješ, je pravda. Inak sa mi vidí, že slovo statočný znamená asi to isté, čo v češtine; poctivý je trochu iné, má to blízko, ale statočný je viac, silnejšie, je v tom aj odvaha a čin, poctivý je tuším čosi pasívnejšie; poctivý je len ten dobrý, o čom som vyššie písal, ale statočný je aj silný. Aspoň tak to dnes pociťujem, hoci na dedinách som to počul aj v pôvodnejšom význame: statočne si nalial, zastrelil statočného diviaka. Teda P. Števček možnože konal poctivo, resp. je poctivý človek, ale asi nekonal statočne (pozri SP č. 9), lebo je veľmi ponížený a nedôstojne prosí. Asi tak si predstavujem slovenského poddaného pred pánom veľkomožným: zhrbený, pred pohlavím drží klobúk a prstami ho "mädlí" (ten širák). Asi to nie je dôstojné človeka, ale ktosi nás k tomu priamo či nepriamo núti. Komu to prospieva, cui bono, aby sme všetci boli takí? Človek, to znie hrdo. Ktosi nás chce presvedčiť, že sme všetci permanentne a notoricky vinní a hriešni - to robila aj stredoveká teológia. Dedičný hriech. To bolo mystické a teda aj trochu pravdivé a reálne, ale toto nie je mystika, iba svinstvo. Dedičný hriech sa týka našich detí. Nepoznám Števčekovo pozadie, ale asi mu maturovala dcéra alebo čo, lebo on zamestnanie má vo vydavat. Obzor. Napísal zhruba, že temer všetko, čo doteraz urobil, bol omyl. Ale tým otvára dvere hroznému precedentnému riziku, že všetky jeho skutky, aj budúce, sa stanú omylmi a život sa zmení len a len na sériu omylov; je to potom ešte život? Čo je to s človekom, ak musí kvôli prirodzeným právam (štúdium, publikovanie) liezť po kolenách? Isteže, aj to treba - pred hodnotou si kľaknem, ale pred hodnotou a slobodne, nie nanútene a nevediac vlastne pred čím a pred kým. Niektoré z týchto otázok som položil v liste Predsedn. Zväzu slov. spis. - odpovedali, že obsah vzali na vedomie. Kamarát mi poslal druhý diel Lapáčka - je to výborné. Napísal som to aj jemu: a) lebo je to pravda, b) lebo som ho chcel potešiť. Urobil som si z toho poznámky a vynasnažím sa to nejako sformulovať. Teraz musím dokončiť jednu termínovanú robotu, potom chcem odísť na pár dní do prírody a napísať tam veci, ktoré dlhujem sebe aj iným. P. Hrúz nastúpil v septembri v B. Bystrici ako správca tenisových dvorcov, to znamená, že stráži objekt, zametá, lajnuje a naťahuje siete. Nuž tak. Sprevádza nás strach. Napokon, prečo sa báť strachu? Strach je cit kladný a prirodzený, lebo súvisí so životom ako varianta vôle žiť, strach sa od plného, intenzívneho bytia nedá odmyslieť. Lenže je asi strach prirodzený a je strach umelo niekým vyvolávaný pre niečí úžitok. Pánové z StB ma nevolali. Napíš, čo robíš. Pozdravujem Teba, Tvoju rodinu a všetkých statočných. Ivan
(P.S. Aby sa sila nestala svinstvom, potrebuje intelekt.) Musíme sa brániť, ale nesmieme prijať ich prostriedky a zbrane; tým by sme sa s nimi stotožnili.
22.10.1973

FEBRUÁR 2016

2

Dni idú, tvrdne chlieb, pribúda samoty. (Ach, Milan Rúfus, rovnako vzácny, človeku sa privrávajúci, aktuálny roku 1956 - Až dozrieme, roku 1973, aj roku 1991.) Aj podľa vianočných a novoročných pozdravov, ktoré prišli, alebo neprišli, možno rátať priateľov na prstoch, ešte aj zvýšia prázdne, do desať nenarátaš. Ale Vianoce predsa boli!
A začínajú prichádzať rukopisy. Aj na druhom konci sveta (republiky) žije človek, ktorému zobrali čosi, o čom si ešte nedávno myslel, že bez toho nemôže žiť: písať, uverejňovať, konfrontovať sa. Ale môže. Musí. Čo človek musí, rád spraví, hovorieval môj otec. Žiť musíš. Ale aj písať musíš, aj keď ti to nik neuverejní. Aj vedieť, že napísané neostane neprečítané. A tak pošleš kópiu strojopisu niekomu, o kom vieš, že nemá čo čítať.
Tak prišiel Jaroslav Seifert (Morový sloup), Oldřich Mikulášek (Agogh), tak prišiel Bohumil Hrabal (Obsluhoval jsem anglického krále). Bez komentára.
 
Nazdar, Ivane!
Možná, žes slyšel o nějakém mém rozhovoru, který byl otištěn v hamburském týdeníku Die Zeit. Nerad bych, abys jeho obsah znal z nedokonalého překladu či nesrozumitelného podání rušených stanic, proto Ti posílám jeden opis českého originálu. Napiš mi jenom, jestli jsi to dostal, ale určitě, ano?
Zdravím a pozdravuju. Ludvík Vaculík
Příloha: 8 listů. (A víš, že je to jenom pro tebe, že?)
Praha 29. ledna 1973
 
Priateľu,
list prišiel v poriadku aj s prílohou. Spisovateľ je dipl. ing. ľudských duší: prečítal si moje myšlienky na základe bezdrôtovej telepatie, lebo čosi som o prílohe počul a túžil som mať ju tak, ako ju mám. Vďaka aj za poéziu: je to úľava a posilnenie. Dobrú literatúru si prečítam rád. U nás je mŕtvo a smiešne. A hlúpo. Dni idú, tvrdne chlieb, pribúda samoty. V osirelých sa havranov zmenil kŕdeľ sokolov. No žijem, ergo som, povedal by filozof. Tvoj rozhovor je vynikajúci a poučný a možno aj užitočný.
Nazdar aj tebe, aj Vám. Ivan
Neukážeš sa v lete v našich končinách? Mám chatu v krásnom okolí Ban. Štiavnice - pri jazere. Bol by som rád. Malé auto ešte vládze.
Martin 31.1.1973
 
Prečítaš. Napíšeš o prečítanom. Napíšeš, lebo chceš, lebo musíš. A pošleš kópiu strojopisu niekomu, o kom vieš...
 
Buď zdráv!
Telepatie funguje tak úžasně, že se už můžeme obejít bez ostatních komunikačních prostředků - jako se bez nich ostatně obcházíme, že. Tvoje poslední psaní bylo přesnou odpovědí na moje nevyslovené přání. Nebude to, myslím, zbytečné.
Pošlu Ti během několika dnů nového Hrabala. Až nad ním zas budeš podobně uvažovat, tak svůj úsudek pozdrž až do doby, kdy dostaneš ještě jednoho, abys o nich mohl uvažovat eventuálně dohromady. Jenom, prosím Tě, omluv poměrně špatnou čitelnost kopie a překlepy. Autor to jenom podepsal, pochopitelně se nedá po něm chtít, aby to všecko četl a opravoval. A nedostal jsem čitelnější exemplář.
Měj a mějte se dobře. Ten váš Válek se divně vyjádřil. Tady se to nebere moc vážně, jedině jako symptom, který může signalizovat nějaké kolísání kdesi.
S pozdravem Ludvík
Praha 13.2.1973
 
A tak prišiel aj nový Hrabal (Městečko, kde se zastavil čas), prišiel Pavel Kohout (Bílá kniha), prišiel Jan Trefulka (Veliká stavba), Mojmír Klánský (Vyhnanství), Ivan Klíma (Pokoj pro dva a jiné hry), Lumír Čivrný (Černá paměť stromu). Potom prišlo pozvanie "na večírek". Ďalšia potrebná (a využitá) "spätná väzba".
 
Milý příteli!
Napiš, jestli by bylo možné, abys přijel do Prahy, protožes tu už dávno nebyl (naposledy roku rýnských dvacet), a tehdy jsme se nepotkali. Pasovalo by to právě ve dnech 3. a 4. března, tedy v sobotu (příjezd) a neděli (odjezd v pondělí 0,22 z Prahy, příjezd do Vrútek 8,39). Přičemž příjezd je možno v případě nutnosti posunout na neděli, ale odjezd uspíšit nikoliv, jelikož Tě zvu na večírek. Pozor, podmínky: jednu cestu platím, nocleh u někoho z mých přátel v soukromí, a nic vozit nemusíš, leda zajímavou knížku na výměnu.
Pohovoř o tom s tvou milou a neskonale shovívavou ženou (pokud se Ti vlivy doby, režimu, Tvými, dětí atp. nezkazila), nevím, jak to máte se zaměstnáním a s péčí o děti, ale velice by mi na tom záleželo, abys přijel. Tvoje návštěva je téměř naléhavá (súrna)! Pokud by Ti to při nejlepší vůli nebylo možné, platí totéž pro dny 31.3.-1.4., kdy opět nebudu pracovat na zahradě.
Srdečně zdravím a čekám na odpověď! L.
Praha 21.2.1973
 
Odpoveď nasledovala vzápätí (list sa nezachoval), večírek sa konal za prítomnosti slovenského autora, ktorý na ňom predniesol ďalšiu svoju literárnokritickú stať o rukopise hostiteľa Ivana Klímu.
 
Nazdar, nazdar!
Máš pravdu, není třeba čekat a je naopak nutné, aby se kritika četla hned a jako první a bezprostřední reakce na setkání s literaturou. Proto, až pošleš případné další články, opíšeme je a vypravíme mezi postižené autory samostatný sešitek. Myslím, že to všichni uvítají, potřebují mít ohlas "jako koza drbání".
Ale dělá mi starost, že chceš psát i o Morčatech. Četls je už před dvěma lety, jistě se teď do nich budeš chtít aspoň podívat, Tvůj úsudek o nich bude důkladnější, a já se bojím, že - nikoli, mýlíš se, čekáš-li, že se bojím přísnější kritiky - bojím se, že je to nespravedlivé k těm ostatním, na něž jsi neměl tolik času. A že to bude znát. Snad bys měl aspoň nějak poznamenat potom, že to četls znovu a že to znáš déle.
Jinak si všeobecně myslím, že neuškodí, budeš-li ještě náročnější, totiž to jsem se nevyjádřil přesně: dáš-li svou vyšší náročnost zřetelněji najevo. Měl jsem trochu podezření, že nechceš být aloyální. Nebylo by to správné, kdybys bral na něco ohled jen proto, že jsme v mimořádné situaci. Uznáváš, že je třeba myslit a jednat jako za normálních poměrů, pokus se tedy tak jednat i Ty. A kdybys - při čtení svých dosud napsaných recenzí - přišel na něco dalšího a něco chtěl změnit, pošli opravu.
Zatím ahoj, pozdravuj, Ivane! Ludvík
Praha 14. března 1973
 
Nazdar, Ivane!
Dostal jsem Tvůj dopis s článkem o Morčatech v den, kdy jsem Ti odeslal dopis. Od té doby jsem si recenzi několikrát přečetl. Po prvním čtení jsem měl nejasný dojem, že mě jaksi snadno chválíš, byl jsem neklidný, bál jsem se, že jsi vlastně nekritický a že taková pochvala nemá vlastně cenu. Po posledním přečtení zůstávám u toho, že mě chválíš: oceňuješ, možná, že opět nekriticky až, ale rozhodně to není snadné a laciné, naopak je to promyšlená pochvala a ocenění, pěkně komponovaná, napovídající, ale nedopovídající z opatrnosti a v důvěře, že čtenář si může domyslet, o čem všem se mimo jiné v textu knihy jedná. Aktem přátelství ovšem taková kritika zůstává, ale je to stranění jaksi odůvodněnější. Tak jsi mě potěšil tedy, pohladil - ale i zahanbil, o čemž se mi zas nechce zrovna tady mluvit. Nevím a neslyšel jsem, že by do nějaké recenze a kritiky patřilo hodnocení osobních vlastností autora: (...dobrý človek a dobrý spisovateľ...) To Ty sis prostě vzpomněl, žes byl v Praze a že se Ti tu asi líbilo a že bys sem rád zajel.
Myslím si, že všecky dosavadní recenze, které jsi poslal, nesou znak mluvení trochu do prázdna: až se ozve nějaký hlas, až napíše taky někdo jiný a Ty si to budeš moci přečíst, přijdeš teprve pak na to, co j e š t ě jsi na textu posuzovaných rukopisů poznal.
Takže teď už by bylo třeba, abys měl všecko, co jsme tu četli my, a mohl svůj úmysl dokončit. Potom to sebrané dáme dalším čtenářům, z nichž někteří (Karfík, Jungmann) jsou už teď vzrušeni, že kdosi píše recenze.
V nejbližších dnech dostaneš tedy Kohoutovu Bílou knihu, a to dvojmo: svázaný rukopis je jeho majetkem a po přečtení ho vrať a ponechej si nesvázaný opis (horší kvality), do kterého budeš moci při práci jen tak nahlížet a později dostaneš lepší opis. Kromě toho dostaneš toho druhého Hrabala - "Postřižiny", které budeš muset bohužel zaplatit (50 Kčs), jelikož jsme museli už několik exemplářů darovat; kdybys počkal na další opisy, dostal bys to také zdarma, ale Ty, jak si přeješ i jak si přeju já, čekat nechceš, jelikož jsme už napjati, co řekneš.
Že se Ti nelíbil ten Gruša, to není žádná závada, i když tady to posuzují dost vysoko. Nedej se touto mou větou ovšem zviklat. Ale bude dobře, když si ho pak ještě jednou přečteš. Měl bys asi znát Grušovy básně (já je neznám a nemám, on psával do Sešitů, asi), abys mohl nějak srovnávat. Teď píše prý nějaký další román větší.
Ivan dostal už signální výtisk německého vydání "Požádáš manželky bližního...", má radost. Má to v němčině název Milostné léto. O českém titulu není rozhodnuto, což mě štve, protože Tvoje recenze z něho vychází. Ale nevadí to.
Já teď čtu hlavně o roubování stromů, o hnojení atd. A baví mě to a přál bych si dostávat z toho oboru novinky, pokud možno ilustrované. Psaní mě nebaví, kamaráde, proto mě rozlaďuje, když se to přátelům daří líp.
Zatím mi není známo, že by v termínu příští četby byla změna. Kdyby Hrabal četl to, co už známe, nemělo by to cenu, ale snad to bude něco nového. No, pozvání máš, tak udělej, jak chceš. Ani jsem neměl možnost zeptat se Tě, jak se Ti vlastně líbilo, co slyšels minule. Také to dostaneme, doufám, od Havla pro přátele k dispozici.
Asi jsem Ti zapomněl sdělit, že po Tvém odjezdu jsem zčásti i Tvou vinou omarodil zas s nohou. Moc brzo jsem začal chodit, v tu sobotu a neděli, v pondělí jsem také coural po městě, a v úterý ojojoj! Paní doktorka mi dala tetracyklin, masť, černou, škaredou, rozkaz držet nohu nahoře, a dodnes marodím, platonicky, chodím už totiž týden, ale jen v hodinách předepsaných vycházek, vyrábím novou poličku do kuchyně, čtu o roubování a hnojení stromů...Viděli jsme slovenskou hru Bačova žena, a víš, že se nám to líbilo? Myslím mně a Madle. Nevím, proč předpokládám, že vy Slováci to asi považujete za horší. Řekni slovo! Zato dnes hráli oba páni ministři i oba umělci v televizi roli velice odpudivou. Byla to beseda o potlačování kultury, možnás to taky pozoroval, totiž pomyslel jsem si na Tebe, jestli se díváš.
Pozdravuj přátele a svou rodinu! L.
Praha 21.3.1973
 
S Madlou, Ludvíkovou dobrou ženou (která vše brala s klidem nastřádaným ve chvílích lepších pro chvíle horší) sme sa zoznámili na ďalšom "večírku" čiže "čtení" v Prahe, kam sme cestovali cez Ostravu a odtiaľ s Otom Filipom autom. Tak sme získavali vo chvíľach horších priateľov lepších. Tak zakaľalas staľ. Tak sme žili. Bez ohľadu na počasie. Záhradky kvitli.
 
Zdar, zdar!
Tak som dostal list a vlastne prvú reakciu na to, čo píšem o literatúre. Áno, to som si uvedomil už dávnejšie a chcel som Ti to zdeliť, že aj kritika, ako každá tvorba, potrebuje odozvu, že nemôže padať do prázdna, až potom prídem na to, "co ještě jsi (som) na textu posuzovaných rukopisů poznal" - ako to formuluješ trochu zdvorilo a veľmi pekne; jasné, človek nikdy nevie, čo e š t e  o knihe vie; naviac nás ešte podvádzajú aj naše vlastné slová a pokrivkávajú za myšlienkami a pocitmi. Ale psát se musí, aj keď to normálneho človeka nemôže baviť. Inak sme sa zhodli, že lit. život, ak má fungovať, potrebuje kritiku, no isté je, že nie jednu, lebo to je neúplné a jednostranné. Mienky treba krížiť, narážať a stretávať: bol by som rád, keby aj iní písali a keby sme sa trochu aj pohádali. Teraz som dostal ďalšie veci, napíšem o nich. Hrabala vrátim, teraz prikladám len vďaku zaň. Neviem, ale zdá sa mi, že do kritiky či recenzie môže (no nemusí) patriť aj osobné hodnotenie autora: Francúzi napíšu aj to, akú košeľu autor nosí, to všetko patrí k osobnosti. Ďalej je to výraz snahy prerásť od recenzie k eseji či k portrétu autora - a potom osobný pocit kritika, že za dielom stojí človek, ktorý je zárukou; papierové bankovky majú byť kryté zlatom v Státní bandě/ce, to vieš dobre, příteli. Názov Ivanovej knihy sa mi lepšie páči ten, z ktorého vychádzam; nie preto, že z neho vychádzam, no je výstižný a nepopisný, vytvára napätie k textu knihy; názov Milostné léto je viac komerčný a gýčový, príťažlivejší pre meštiakov. Nikdy ma nenapadlo, aby som bol k literatúre nekritický, tým by som hlodal základy a zmysel tejto činnosti. Ako si na to prišiel? A predsa existuje aj kritika sympatie, opierajúca sa o pokoru a úctu k statočnému človekovmu dielu. Tomu sa neubránime. A naviac sa mi veci, ktoré som čítal a počul, páčia. Keď budem dávať dokopy napísané recenzie, azda urobím ešte nejaké korektúry - z hľadiska celku a tak. Vidíš, list píšem na dvakrát, lebo ma prerušili jarné prázdniny detí a bol som na juhu kopať matku zem a sadiť rastliny, u ktorých obdivujem inteligenciu, odvahu a citlivosť. Uvažujem, že zruším predplatné na Slov. pohľady a budem radšej odoberať Záhradkára a chovateľa, čo nie je skutok nekultúrny, ale práve naopak. Uvažujme ďalej a nezáväzne, že v červnu (3.?) by som prišiel, ak budem už doma z vojen. cvičenia, ktoré mi bolo uštedrené, a ak to celé sa mi podarí organizačne zvládnuť, lebo chcem prísť aj s manželkou a s dobrým priateľom A. Baginom, je to spoľahlivý lit. kritik a vedec z Košíc a možno ho aj poznáš. Nocľah si zabezpečíme. Tebe by pripadla iba funkcia zaviesť nás na večierok, lebo tam netrafím, a posedieť si s nami pri 2 dcl vína. Len mi napíš, či je to možné, či bude večierok, kedy a čo sa bude čítať. Priateľ A. B. má v Prahe sestru, ktorú by v tom čase navštívil, ja sa pokúsim vyhľadať bratanca.
Veľmi Vás pozdravujem. Ivan
26.3.1973 a 9.4.1973
 
Nazdar, Ivane!
Ten termín zatím platí, změnu bych Ti oznámil, velice rádi vás všecky uvidíme a Bagina asi znám z Košic, možná ze společnosti Jána Pataráka. Ale kvůli tomu nepíšu.
Tvoje poslední recenze se liší od předešlých tím, že třičtvrtě textu je informací o obsahu knihy, jakousi parafrází některých jejích myšlenek. Myslím, že tadys trochu pozapomněl, že nepíšeš pro noviny, kdy účelem článku je takovou informaci podat a čtenáře nějak podnítit, aby se o knihu zajímal. Píšeš pro lidi, kteří její obsah všichni znají a čekají, co na ni povíš, co si o autoru myslíš, co nám všem nějak objevíš nebo pomůžeš objevit či že za nás přesněji formuluješ dojem, který jsme jenom kdesi v pozadí měli.
Ale samozřejmě bude to přijato tak, jaks to napsal, pokud něco nezměníš.
(Já osobně jsem Adama Juráčka četl sice se zájmem a zvědav, co bude dál, i s uznáním k humornosti a trefnosti autorova jazyka, přesto ale s pocitem, že se nedovídám nic nového. Přibyl pouze další svědecký materiál o činu, jenž byl jasně odsouzen už dávno a skoro všemi z nás.)
Žiju teď denně s pocitem, že ještě něco od Tebe dostanu, neboť něco čteš a určitě píšeš. A jsem zvědavý!
Kdybys do toho měsíce nějak dokončil, co ještě máš v plánu, byl by to už vlastně jakýsi celek. Pak budou dva měsíce prázdniny, čtení začne až na podzim.
Napiš, které recenze zůstanou už beze změny, ano? A jestli nějakou přivezeš až s sebou, přivez ji napsanou dvacetkrát, v tomto řádkování, ale na polovičním formátě, můžeš?
A teď nevím, také napiš, jestli jsem Ti poslal toho Grušu znovu. Je rozepsaný. A neměl by v Tvém zborníčku chybět. Rovněž by byla škoda, kdybys - ještě do té doby - nečetl Otu Filipa. Nemám však k dispozici jeho rukopis, proto napíšu jemu, aby Ti ho půjčil (později dostaneš vlastní exemplář). S tím končím, rychle, abych mohl napsat ještě tomu Filipovi.
Pozdravuj přátele a rodinu. Ke kopání, o němž poslals recenzi velice neúplnou, poznamenávám: Kto chce vínko slopať, musí vinicu kopať! L.
Praha 2.5.1973
 
Vážený pane!
Psal mi dnes náš společný přítel Ludvík z Prahy a požádal mne, abych vám poslal jeden průklep Nanebevstoupení, což činím. Věc má pouze jeden háček: z textu, který Vám posílám, jsem něco vyškrtal, jenže nevím co... Ten nejoriginálnější originál, tedy rukopis, podle kterého se překládalo do němčiny, čte jeden z mých přátel. Těch škrtů tam není moc, takže text, který jste právě obdržel, mohu klidně podepsat.
Nanebevstoupení bude román dvoudílný. První díl už máte, na tom druhém právě pracuji a myslím, že jej tak za 14 dní ukončím, trošku mne tlačí i čas. První díl už vyšel u S. Fischera, vychází teď na pokračování ve Frankfurter Allgemeine a nakladatel chce, abych s tím trošku pohýbal. Tak se činím, což je nyní dost obtížné, protože pracuji jako řidič v mlékárně. Ale jde to. Nestěžuji, není komu. Někdy na podzim bych chtěl s druhým dílem předstoupit u Ivana a cosi zase přečíst.
Moc mne potěšilo, když mi Ludvík sdělil, co s rukopisem hodláte dělat. Myslím, že tohle nám moc a moc scházelo! Děkuji Vám za Vaši práci. Moc by mne těšilo, kdybychom se mohli jednou také osobně setkat a poznat. A protože chci mluvit konkrétně: každý první pátek v měsíci se scházíme tady u nás v Ostravě, čteme si z nových knížek a popovídáme. Jestliže byste jel v červnu do Prahy, tak by zajisté nebylo nijak obtížné přerušit v Ostravě jízdu, zastavit se v pátek večer u nás, přečíst nám něco atd. Tentokráte jsem do Prahy nejel, ale první červencovou neděli určitě pojedu, takže bych Vás mohl z Ostravy do Prahy vzít autem. A zpět do Ostravy zase. Čtení u nás i v Praze na sebe navazuje. V noci na sobotu byste mohl u nás přespat a v sobotu před polednem bychom vyrazili. Byl bych rád, kdybyste mi odpověděl.
Těším se na Vás! Váš Ota Filip
Ostrava-Poruba 5.5.1973
 
Příteli,
posielam opravy. V recenzii Dobrá rada nad zlato treba vyhodiť celý začiatok od slova "Správa z dennej tlače..." po "...kvázi svetovej a vonkajškovej". Recenzia sa začne takto: "Aké podmienky musí - pýtame sa s A. Schweitzerom - plniť svetový názor, aby..." atď. Na strane 5 tejto recenzie vyškrtnúť vetu: "Padlá žena, ale je ľahká, preto sa pri svojom páde ani veľmi neudrela, aspoň navonok nie."
V recenzii Veľká metafora vyhodiť, pochopiteľne, slovo "recenzia" - pod titulom. Vsuvku do recenzie prikladám. Prikladám aj záver recenzie O mechanizme záporného.
V recenzii Morčiat vyhodiť, navrhujem (čo myslíš?), motto na začiatku - o lombarde. Pravdepodobne do tejto rec. vsuniem asi dve-tri slová, viac asi nie, ale nemám ju tu momentálne, číta ju kamarát.
Inak už recenzie Dobrá rada, Veľká metafora, O mechanizme a Hrabal ostanú bez zmeny.
Písanie mi akosi nejde, no i tak dúfam, že ešte niečo urobím. Teraz sa chcem pustiť do O. Filipa, ktorý mi vec včera poslal s pekným listom. Grušu mám, takže mám asi všetko a mohol by som zámer splniť, len mi to komplikuje vojenské cvičenie. Preto ani neviem, či budem môcť na mojom malom stroji napísať toľko kópií. Uvidíme. Urobím, čo sa dá. Mám tu prečítané, ale nenapísané 4 rkp.
V červnu prídem, ak ma nezdrží vojenčina. Prídem so ženou niekedy v sobotu, zastavíme sa možno v Ostrave. V nedeľu doobedu alebo poobede, ako chceš, by sme sa mali stretnúť - napíš presne kedy a ako. Teším sa.
Pozdravujeme Tvoju rodinu a priateľov. Nazdar. I.
Martin 8. mája 73
 
Nazdar, Ivane!
Všecko máme a víme, jenom to ne, jak se ta celá věc má souhrnně jmenovat (nejsou to dočista jen recenze), tak rychle dej vědět. A zároveň oznam, v případě, že něco přivezeš, jak se bude jmenovat to, co přivezeš, a o čím spisu to bude, aby to mohlo být pojato do obsahu.
Jinak: kdy přijedete a jakým prostředkem? Co vyžadujete ode mne, zda všecko klaplo, nalezení bratranců atd.
Číst bude Ivan svou novou hru, o které říká, že je pěkná (!?). A nebude tam Pavel K. a Saša Kl., protože tu budou mít nějakou návštěvu, jíž se musejí věnovat. Jinak se účast očekává početná, ale všichni Tví jsou zváni, samozřejmě.
Pokud možno, odpověz ještě.
Ahoj a nazdar! L.
Praha, pondělí (?)
 
Priateľu,
som kdesi na vojen. cvičení v horách, ale nevyspytateľnou náhodou som práve doma a môžem ihneď odpovedať, teda odpovedám. Celá vec by sa mala súhrnne menovať Reči z nížiny, čo je dosť málo zrozumiteľné bez poznania opaku, t. j. Kristovej kázne na hore, a bez poznania istej básne slovenského básnika Ivana Krasku (1876-1958), ktorú by som chcel použiť ako motto celej veci; je to motto dlhé, ale krásne, preto ho posielam celé.
Inak predpokladám, že nedonesiem nič nového, lebo na šaškovaní v hore sa nedá nič napísať, ani myslieť, len myslieť si všeličo necudné. Ak by zatiaľ stačilo, čo je, nech stačí, bol by som rád. Ostatné bude neskoršie.
Bratranca som nalezl, budem spať na jeho chate neďaleko Prahy. V sobotu ma dovezie určitý priateľ z Ostravy, aj s mojou manželkou, nikto viac nepríde, nastala zmena. V nedeľu by sme Ťa radi videli, poobede Ti zavoláme telefónom a dohovoríme sa na stretnutí, v tom čase by sme chceli navštíviť jednu našu známu. Boli by sme radi, keby si nás večer zaviedol k Ivanovi. Vďaka za všetko, sme radi, že stretneme blížnych.
Pozdravujem Tvoju rodinu. I.
1973
Prvá "kniha", ktorá sa zrodila na "podhubí" rukopisných kópií, boli Vaculíkove Morčata. Kniha! Malo to formát knihy (A5), bolo to písané strojom a len na pravej strane, ale bolo to "zviazané" a malo to tvrdý obal. Bola to skrátka kniha. A na "podhubí" takýchto kníh, čím ďalej tým zručnejšie "remeselne" spracovaných, vznikla edícia Petlice. Jej dvadsiatym šiestym dielom v poradí boli Kadlečíkove Reči z nížiny. Dni idú, tvrdne chlieb. Ale ubúda samoty!
 
Vážený pane!
Děkuji Vám za Váš dopis, jsem rád, že se u nás v Ostravě zastavíte. Budu Vás tedy čekat v 15,30 na nádraží Ostrava-Poruba. Pozor: nevystupujte na nádraží Ostrava hl. nádraží, ale o stanici později, v Porubě! Sejdeme a najdeme se takto: před nádražím je malé parkoviště, budu tam stát u auta: bílá Simca 1501, OVA 13 69.
Pokud jde o čtení u nás: V této sezóně se toho u nás četlo hodně, Klíma, Vaculík, Hrabal, Trefulka - i já. Nebylo by tedy špatné, kdybyste nám přečetl recenze o těchto knížkách. V červnu máme poslední čtení, další je až na podzim, takže by takové kritické zhodnocení přišlo velmi vhod.
Do Prahy bychom vyrazili v sobotu ráno, takže kolem 14. hod. bychom už mohli být na místě. Já mám v Praze ještě něco k vyřizování, ale hned odpoledne pojedu za maminkou, kterou bych rád navštívil; bydlí asi 2O km od Prahy. Uviděli bychom se tedy v neděli večer u Ivana Klímy. Hned po čtení vyrážím v noci zpět do Ostravy, abych tady byl kolem 5. hod. ráno, jelikož od půl šesté pracuji. Jestli byste chtěl, mohl bych Vás zase vzít do Ostravy.
Mne poznáte, abych se vrátil ještě k problému setkání, snadno: Nosím překrásný rezavý knír. U nás byste se s Vaší paní už nějak vyspali, snad pro jednu noc byste vystačili s jednou širší válendou. V pátek k nám chodí tak asi 15 lidí, pro červnové čtení nebudeme tento počet zvyšovat, aby byla možná diskuse. Čím více je lidí pohromadě, tím hůře se pak mluví.
Těšíme se na Vás! Uvidíme se tedy v pátek 1. června v 15,30. Kdybyste se do Ostravy vypravit nemohl, tak mi to prosím sdělte. Jde také totiž o program, musel bych improvizovat, ale ten nápad s Vaším čtením se mi zamlouvá nejvíce. Doufám, že se Vám bude u nás líbit - a že se Vám bude líbit i v neděli večer u Klímů.
Srdečně Vás zdravíme! Váš Ota Filip
14. 5. 1973
 
Dni idú.
 
Milý příteli!
Když odejels, když jste odjeli, lépe řečeno, několikrát jsem v následujících dnech vzal do ruky ten tenký sešitek tvých článků a listoval jsem v něm a měl jsem z něho radost, že existuje, jako by to byla moje práce. Stěží jsem jeden, ten cos mi podepsal, zachránil pro sebe, hned byly všecky pryč a ještě je proto nejmíň desetkrát potřebujeme, proto mi podepiš jen tak, bianco těchto dvacetdva listů, které v příloze m. j. posílám. (Asi v tom místě, jakos psal u nás.)
Dále posílám jednoho Havla, stojí 35 Kčs, pošli jen tři desetikoruny v obálce, až budeš psát, abys nemusel zvlášť vyplňovat poukázku a ještě od toho platit. Ovšem jen jestli máš o toho Havla zájem.
Dále posílám, zdarma, Ladislava Fuchse, jenž se mi nelíbí. Vůbec. Napadlo mi totiž: Při vážných úmyslech věnovat se české literatuře měl by kterýkoli kritik sledovat to, co vychází, jako co nevychází, uvažovat o tom v celku a v kontrastech, v souvislostech či v přetržitosti, protože je to jedna doba, jedna generace, jedno vědomí, jen různé jeho výrazy - asi mi rozumíš. Za tím účelem posílám také Otčenáška "Když v ráji pršelo" - ten ale není můj, takže ho pak příležitostně vrať. Otčenášek nás zaujal, dokonce dost zaujal, ale pak postupně sklamával. Ale byli bychom všichni asi rádi, kdyby se v tom všem, co dnes vychází, přece jen dala najít nějaká hodnota, aby to nebylo všecko marné.
Mrzí mě, že se Ti druhý Trefulka tak nelíbil, a pozoruju už jednu tvou charakterovou vadu: prostě se Ti nepříznivé soudy nechce psát, protos nepsal ani o Grušovi. Ale on je na to už zvědavý, takže brzo dostaneš jeho Kalpadoky, a pak se tomu už nebudeš moci asi vyhnout. Je léto, nic nespěchá, budeš si potřebovat také odpočinout, a když budeš mít čas číst a také přemýšlet, asi Ti už něco k tomu napadne. Není spěch ovšem.
Tady se vypráví, že se vašemu ministru kultury podařilo dosáhnout, aby Karvaš byl rehabilitován - totiž místo vyloučení pouze vyškrtnut, jak se hned Národní divadlo ucházelo o jeho hru a Svaz spisovatelů ho přijal do své náruče s vřelými slovy Laca Novomeského... a za tři dny na pouhý telefonát z Prahy, jímž Ústřední kontrolní a revizní komise zamítla onu "rehabilitaci", bylo vše zase uvedeno do původního stavu. - Já to považuju za dobrou zprávu.
Zdravím vás všecky, pozdravujte další přátele a mějte se dobře! L.
Praha 12. 6. 1973
 
Drahý priateľ,
som rád, že o zošitok je taký záujem - a keď máš z neho radosť akoby bol Tvoj, je to azda preto, že máš oň veľkú zásluhu, najmä duchovnú a mravnú, vďaka. Aj tu je záujem, priateľom som ho venoval; pravda, priateľov je predsa len, dúfam, o trochu viac ako zošitkov, takže si pomaly ešte prepisujem na malom stroji aspoň tri kópie, hoci moja polygrafická technika nie je na takej úrovni. Keď sa bude prepisovať, prosím o jednu vec: na s. 4, v dlhej vete "Hmatateľná, konkrétna denná skutočnosť..." atď., v jej druhej časti vypadlo niekoľko slov, opraviť to možno podľa originálu. A ešte jedno, hoci nie dôležité, to mi len teraz napadlo ako nová vsuvka, na s. 7 posledná veta odstavca by mohla znieť: "Žalovať, trestať zrkadlo (zákazom zrkadlenia alebo zamrežovaním) je nenormálny..." atď. Dúfam, že sa čoskoro, do Vianoc času dosť, dožijeme aj ďalšieho zošitka: materiály mám, len to treba napísať, chcem napísať aj o tom, čo sa mi nepáči, ked dostanem Kalpadoky. Prečítam aj Otčenáška a toho druhého a uvidím, čo sa dá robiť, zoberiem to do úvahy, prípadne napíšem recenziu, lebo to, čo hovoríš o literatúre a kritike, dokonale sedí, literatúra sa nemôže izolovať a deliť, umenie je len jedno, to je jasné. Aj v Ostrave sa tento problém nadhodil, no zatiaľ si netrúfam na nejakú širšiu, komplexnejšiu syntézu, to iste urobía iní, lebo nepoznám súvislosti českej lit. natoľko ako slovenskej, o ktorej som kedysi písal aj také články, takže by si mohol upozorniť, keď vyjde niečo zaujímavé, veľmi hodnotné alebo veľmi blbé, v Čechách v próze. Napísať teda o tom Otčenáškovi? Hádam aj takéto čiastkové sondy by mohli niečo ukázať a boli by aspoň malým príspevkom k uvedenému problému jednotného, nedeliteľného vedomia literatúry. O Karvašovi sa už dlhšie hovorí, takže by to mohlo byť asi tak, ako píšeš, fajn. Napíš, ako v lete, už sa tešíme, prídite čím skôr, v auguste je tam už chladno. Všetkých vás pozdravujem. I.
Pre zaujímavosť posielam na prečítanie jednu drobosť z čes. lit., ktorú som tuším ešte vlani publikoval v Slov. pohľadoch.
18.6.73
 
Tvrdne chlieb.
 
Nazdar, hochu!
Ty chyby se vyskytovaly jen v té sérii, kterou máš Ty, jinde jsme je nenašli. Posílám v příloze ještě jeden exemplář z nového opisu - autorský. A vracím také zapůjčený článek o Říhovi, to je ovšem psáno k jinému účelu, proto je to jiné... Jinak jsem věru zvědavý, co povíš na vydávanou část české prózy, z níž se Ti budu snažit opatřit, co je nejdůležitějšího, ale měl bys to sledovat hlavně sám, přiznám se Ti, že mně se nechce sledovat knižní novinky, když jinak nemám vlastně proč.
Jak to vypadá, nebudeme moci využít vašeho pozvání do chaty, pořád ještě trčíme v Praze, protože manželka nemůže odejít z práce, až v srpnu, a to budeme v Brumově. Odtamtud bychom (možná) mohli zajet jen na dva dny se třeba podívat, včas bychom ještě napsali. Napiš mi, podle možnosti, kde v nejbližších týdnech budete, možná Ti budu muset něco poslat, tak aby to došlo rychle a správně.
O Otčenáškovi napiš určitě, jestli máš co! Je to persona významná tady, počítá se mezi ty slušné a hodné, ale... Psát se musí a nevíme, nakolik psal svobodně, vinen je ovšem tím, co napsal, i co nenapsal, že nemohl. Je škoda peněz kupovat to, co vychází, většinou, tak to budeme aspoň vypůjčovat, ale dej vědět, oč máš zájem nebo co sis sám obstaral.
Zatím zdravím Tebe i manželku a přátele, které potkáš a určíš. L.
Praha 17. 7. 1973
 
Nazdar, Ivane!
Tak už se to vyjasnilo, že k Vám nebudeme moci přijet, protože manželka má jen 14 dní dovolené a nestihli bychom všecko objet.
Ale potřeboval bych s Tebou, Ivane, dost nutně mluvit, nechceš (nechcete) si udělat výlet do Brumova? A protože byste nás tam těžko hledali a také by možná nebylo dobré se po mně hlasitě shánět, řekněme si toto: Když tento dopis dostanete včas, budu čekat v Brumově na tzv. náměstí u kašny, a to v pátek 3. srpna, a když to nestihnete včas, tak znovu ve čtvrtek 9. srpna, vždy v 11 hodin dopoledne a chvíli počkám. Kdybyste to nějak nestihli a přesto chtěli přijet, bude to s rizikem, že nás nezastihnete, ale ptali by ste se u paní učitelky Svatoňové, u níž budeme bydlet, a ta bydlí v domě mezi Bylnicí a Brumovem (obce mají dnes společnou firmu pod názvem Brumov-Bylnice, a to byste se museli na silnici ptát, kde končí Br. a začíná Byl., číslo domu nevím, mají po spojení obcí přečíslované domy, ulice je to ta hlavní a jediná, ale nejpříznivější bod na ptaní je obrovská lípa s křížkem mezi oběma obcemi, odtamtud pár desítek metrů ona bývá.) Nebudeme v Brumově v neděli, nikdy.
Tak Vás zatím zdravíme. L.
Praha 25. 7. 1973
 
Milý příteli!
Děkuji za pozdrav ze Slovenska. Několikráte jsem se chystal do Martina, ale nikdy mi to nevyšlo. Očekával jsem, že mi v mlékárně přece jen dají dovolenku, ale nedali. Až od 3. září nastupuji na 14 dní. Pojedu se podívat do Prahy za maminkou a přáteli, pak bych se chtěl vypravit na Slovensko - a jistě bych velmi rád zabloudil do Martina.
Minulý týden jsem projížděl Brumovem, jel jsem se svým náklaďákem do Trnavy pro fólie na máslo, a zastavil jsem se u Ludvíka. Fajn, že jste našeho přítele navštívili!
Já se teď dva měsíce mořil s druhým dílem Lapáčka. Ani nevíš, kolik mi to dalo práce! Ani plavat jsem nechodil, prostě seděl jsem po práci doma a psal a psal. Tak se nezlob, že jsem ani na lístek neodpověděl. Tohle je první dopis, který po 2 měsících zase píšu. Teď to znovu a znovu čtu a pořád přemýšlím, co jsem asi mohl na textu pokazit. Však uvidíš sám. Jestli to nebude vadit, tak já se u Tebe v Martině kolem 10. září přihlásím.
Pozdravuj Tvou milou paní! Moc se těším na shledanou v Martině! Tvůj Ota Filip
18. 8. 1973
 
Ale ubúda samoty!

JANUÁR 2016

1

Zabili, zabili
dvoch chlapcov bez viny.
Ej, jeden bou Kapusta
a druhý Ursíni
Kedykoľvek začujem túto pesničku, kedykoľvek o nej počujem alebo čítam, zarezonuje vo mne struna, ktorá je naladená na smútok. Kedykoľvek mi je veľmi smutno, kedykoľvek je trápenie príliš zložité a pramálo riešiteľné, zarezonuje vo mne struna, ktorá hrá o Kapustovi a Ursínim. A o tom kotli. Tento vzťah trvá od čias veľkého smútku a trápenia, keď sme sa liečili pred vyše dvadsiatimi rokmi z nevyliečiteľného, keď sme spievali túto pieseň naozaj tak, ako je uvedené v Horákovej a Plickovej zbierke zbojníckych piesní, že sa má spievať: poco rubato.
S termínom poco rubato som sa prvýkrát stretla v časoch ranej mladosti, keď som sa učila hrať na klavíri. Z hlbín vedomia vytiahol tento dobre zasunutý hudobný termín článok Ludvíka Vaculíka nadpísaný českým prekladom - Poněkud neklidně.
Na Silvestra, ktorým sa končil minulý rok, plný spoločenských aj osobných zmien a zvratov, zarezonovala a zahrala moja struna Kapustu. Aj Ursíniho. Aj ten kotál. Vtedy som začala (v duchu) zbierať a triediť listy Ludvíka Vaculíka, vtedy som začala (v duchu) písať túto (slovensko-českú) story. Teraz ju kladiem na papier. Poněkud neklidně. Možno aj táto korešpondencia spolu s tou, ktorú Ludvík Vaculík na moju žiadosť pozbieral ("a to takto: co bylo doma, co bylo v úkrytu, v obálkách a složkách: některé měly nadpis Dopisy přátel, jiné Dopisy a některé Kadlečík" -  12.1.1991), bude jedným z kamienkov do mozaiky doby, pomerov i vzťahov, takzvaných medziľudských. Nezachovali sa všetky listy a aj ich frekvencia je nerovnomerná. ("Jednak jsme si nerovnoměrně psali, raz víc a raz míň, a já jsem měl nerovnoměrný názor: raz jsem dopisy schovával, raz ničil, když se mi to zdálo nebezpečné schovávat anebo zbytečné, tak přepáčte. Kdybych ještě nějaký dopis našel, což je možné, pošlu dodatečně." - 18.1.1991)
Prvý zachovaný list Ludvíka Vaculíka je s dátumom 24.4.1969.
 
Milí kamarádi!
Vy vůbec nevíte, co já teď asi dělám. Je večer, a já jsem udělal, co nikdy ne: vzal jsem si flašku vína, nalel si, zpívám si Kapustu, přebrnkávám si ho na piáně a píšu. Napsal jsem za dnešní odpoledne 16 řádek, začátek mé reportáže ze Slovenska. Tak už to do zítřka nestihnu, nebude to v příštím čísle.
Já jsem se vrátil velice unaveným vlakem, který měl čtyřicet minut zpoždění, bylo mi smutno dvojnásob, však víte. A když jsem si sedl, že budu psát, padaly mi ruce už předem, protože jak do toho, když se nesmí? Možná, že vůbec píšu marně.
Ale chtěl jsem vám tímto poděkovat za všecko. Zítra zkusím pro Pavla koupit ty knížky, a když budou, hned je pošlu.
Vy jste také slíbili, že něco napíšete. Myslím, že řečené se má dodržovat. Tak tolik neseďte u pití a pište, nebo aspoň při tom pište. Já jsem si prvně ke psaní vzal sklenku v mém životě, tak vy si zas ke sklence prvně v životě vemte papír. Pavel může napsat, co mu napadne, a bude to fejeton nebo aspoň kurzíva. Imprese, příhoda, nálada, rozhovor - skutečný či pomyslný. Povídka? - A Ivan by pro nás mohl napsat článek o problému - co dneska s Maticí? Zkušenost - po krátké době vydávání časopisu - z toho, jak si kdo představuje poslání Matice, problém organizace a hnutí, instituce a myšlenky... co já vím? Na pět stránek (nebo šest) se to vejde. Nebo na jiné téma, které Tě, Ivane, zajímá, ať už myšlenky nad četbou nebo nad osudy. Dobré by bylo, nejlepší, kdyby Pavel napsal povídku, asi tak desetistránkovou, a Ivan k tomu něco o jeho "kádrovém profilu", z jeho života, či rozhovor s ním na choulostivé téma... Mária Nataša. Považujte tento dopis za závaznou objednávku. Obracím vaši laskavou pozornost k tomu, že musíte něco znamenat a mít jméno, abyste nebyli tak snadno vyhoditelní (totiž vyhodit vás mohou kdykoli, ale budou mít větší hanbu). Neseďte tam tak v té turčianské kotlině, sakra! Ludva
Milý Pavle! Byl jsem ve Slovenské knize a pak v několika dalších knihkupectvích, ale nikde tu Tvou knihu nemají. Musíš být rád!!! Posílám dvakrát Sekyru, někomu ji dejte, jestli ji nechcete či nepotřebujete sami. Mám jednu velikou prosbu, kterou mi můžete splnit, jestliže budete chtít: Bude 1. máj a paní Zdena bude ležet v té nemocnici. Rád bych jí dal kytici růží. Mám se obrátit na nějaký závod, kde to objednám, nebo to můžete vyřídit vy? Přikládám peníze, za něž kupte (snad Pavel?) květiny, a ty jí dovezte. Srdce se mi chvěje, když pomyslím, že při tom budete mít příležitost také jí políbit, a já ne. Adresa: pí Mária Černáková, voj. nemoc., knihovna: ona Zdenu zavolá z pokoje na knihovnu, jsou kamarádky. Předtím tam můžete zatelefonovat. Do knihovny se dá jít i mimo návštěvní dny. Ještě jednou zdravím a už myslím jenom na to, kdy se zas uvidíme. Ludva
 
Prvý list Ivana Kadlečíka autorovi Sekyry je však ešte z leta 1967.
 
Vážený pán Vaculík,
dovoľujem si Vám poslať posledné dve čísla nášho rodiaceho sa časopisu - iste Vás bude zaujímať, čo sa deje, a že sa niečo deje, v literatúre ďaleko od Prahy: súčasne a naviac je to malý pokus o vyjadrenie vďaky za nie obyčajný a nie iba čitateľský zážitok, ktorý mi - a mojim priateľom - dala Vaša Sekyra: podporila naše dýchanie a našli sme v nej malý dôvod k úľave a počátek radosti ze smutku světa, že?
S úctou a srdečným pozdravom Ivan Kadlečík
 
Medzi týmito dvoma listami prešli dva roky.
Redaktor najprv zborníka, potom časopisu pre literatúru a umenie (Krok 66 - 4 čísla, Krok 67 - 6 čísel), ktorý sme vybojovali (spolu s Jožom Mrízom, Albínom Baginom a Imrom Gofusom pre Východoslovenské vydavateľstvo) v Košiciach so štátostranou, so súdružskou mocou - vtedy, v tých nádejne sa slobode otvárajúcich rokoch, trochu (dosť?) zneistenou a ustupujúcou - príznačne intuitívne vycítil príbuznú dušu? V 3. čísle Kroku 67 uverejnil jednu zo svojich literárnokritických prác Etika epiky (recenziu? úvahu? esej? - vždy, až dodnes, písal a píše "v rozpore" s literárnoteoretickými poučkami o žánroch) o nástojčivo ho oslovujúcom románe Sekyra (Československý spisovatel 1966) a s bezočivosťou sebe vlastnou poslal Krok so sprievodným listom (písaným s pokorou a úctou sebe vlastnou) do ďalekej blízkej Prahy, na odpoveď nečakajúc (alebo áno?).
 
Na Hrúze jsem byl zvědav. Kdysi jsem četl jednu jeho povídku, jež mě přiměla zapamatovat si jeho jméno, ač jinak si nezapamatuju nic, což mohu předvést hned na Kadlečíkovi, jenž mi musel připomenout, že jsme si před lety vyměnili dopisy, když ještě redigoval košický Krok.
 
Odpoveď čítame v predposlednom čísle týždenníka Svazu československých spisovatelů Listy (následníka Literárních novin, nedlho trpeného vzrastajúcou normalizáciou), v čísle 18 zo 7. května 1969 v článku - reportáži - úvahe (ani Ludvík Vaculík nepíše veru priezračne čisté žánre) Poněkud neklidně. List, ktorý sa tu spomína, sa, žiaľ, nezachoval (alebo je v Památníku písemnictví v Prahe?).
Dva roky - desaťročie (nasledujúcich dvadsať rokov - storočie? - veru, Kadlečíkove oči videli toho dosť a do priam závratnej hĺbky, vari preto sú také choré) - sú medzi týmito dvoma listami. Východoslovenská "mentalita" po čase (aj vtedy) napriek postupujúcej nádejne rozvíjajúcej sa slobode urobila svoje. Preto (a nielen preto), keď sa otvorila ambíciám tridsaťročného tvorivého intelektu možnosť pokračovať inde, lepšie, užitočnejšie, tvorivejšie, sme už 1. máj 1968 neoslavovali v Košiciach. Matica slovenská v Martine, jej vedecký tajomník Paľo Vongrej a ďalší priatelia poskytli perspektívu vydávať časopis - noviny. Ani známe augustové udalosti na prípravných prácach nič nezmenili, hádam práve naopak, zintenzívnili pocit nutnosti necúvnuť, neostať na kolenách, neklesnúť na mysli, pracovať pre kultúru, literatúru, politiku. Symbolicky - 28.10.1968, v deň 50. výročia vzniku Československej republiky - vyšlo 1. číslo Matičného čítania.
Vtedy, po niekoľkých mesiacoch práce v redakcii, sa preťali požehnane a "poněkud neklidně" Kadlečíkove a Vaculíkove cesty v Bratislave. (Poněkud neklidně, poněkud neklidně, tie dve pre mňa nepreložiteľné a takmer osudové slová. Bola to predzvesť, tušená, čakaná, Vaculíkom presne pochopená a opísaná. Bola to predzvesť ďalších rokov - desaťročí? - žitých veru poněkud neklidně.)
 
Slunko svítilo a nad rovinou táhl vítr chvílemi tak silný, že otřásal trabantem. Nyní, kdy jsme se vymotali z bratislavských ulic, v nichž se Kadlečík cítil nejistý, bylo teprve znát, s jakou chutí si řídí. Jel bravurně a občas pustil volant, aby Hrúzovi s údivem ukázal, co ten vítr dělá. "To je on," pokývl Hrúz, "ten tady byl i loni". Řazení rychlosti Hrúze jaksi rozčilovalo. Zeptal jsem se ho proč, odpověděl, že nevidí rychlostní páku rád na trojce, protože mu v té poloze přitahuje zrak a odvádí jej od krajiny vůkol: "Oj, Slovensko moje!" řekl a malým pohybem mocné dlaně naznačil ve skrovném prostoru patetické vznesení paží... Pak vysvětlil: "To byla taková povídka o Slovákovi, jak jede vlakem. Jede vlakem, každou chvíli vstane, spustí okno, řekne - oj, Slovensko moje! - vytáhne okno a sedne si. - Prosím, nalejte ještě toho," otočil se dozadu a podal ženě pohárek. Nalila, podala mi, upil jsem a podal dopředu Pavlovi. "Kapusta, kapusta," pronesl a napil se. "Trochu brzo," ukázal jsem k hnědým polím. "To není zelí," řekl Hrúz, "to je píseň: Kapusta, Kapusta, čože si pokradol... oj, Slovensko moje!" "A čo pokradol?" zajímal jsem se. "Iba jeden kotál," odpověděl Kadlečík od volantu, trhl rameny a výsměšně se zasmál... "To je asi skutečná událost, když jsou tam taková mimořádná jména," řekl jsem a začal přibližně zpívat: "Kapusta, Ursíni boli chlapi silní, oni zrabovali salaš kostiviarsky..." Ivan Kadlečík řekl: "Ten Ursíni byl asi Maďar." "Ech, Slovák nebo Maďar," mávl rukou Pavel Hrúz, "co ty víš, co jsi?" "Nevím," odpověděl Ivan. "A vím já, co jsem?" řekl Pavel. "Nevíš," odpověděl Ivan. "No, a jste oba v Matici," řekl jsem.
 
Ivan v Matici, ja vo vydavateľstve Osveta. Naši dvaja synovia Martin a Ivan v materskej škole. Doma...
 
Druhého dne, konečně v Martině, pozval Ivan mne a Pavla domů, abychom mu - jak si myslím - byli omluvenkou. Jeho manželka však nás vzala s klidem nastřádaným ve chvílích lepších pro chvíle horší. Seděl tam náhodou i Rudolf Chmel z Liptovského Mikuláše, literární historik bádající o vztazích slovensko-maďarských, zdravý člověk, jenž se rád a s úspěchem směje, a náhle tam přibyl i Ján Johanides, vesele si zul jednu botu, položil ji Hrúzovi na hlavu, řekl, že Literárny život nevyjde, že Husák přijde na místo Dubčeka a že Černík také se s námi rozloučí.
 
Vtedy sa preťali aj moje cesty s Ludvíkovými. Odvtedy sledujem zblízka spoločné myšlienky a kroky jedného rýdzo slovenského spisovateľa a jedného rýdzo českého (moravského) spisovateľa, ktorí už dávno smerujú do Európy a Európa pulzuje v ich krvi, a až dnes sa začínam čudovať, že je možné, že ich niekto nechápe. Aj preto sa pokúšam zozbierať takmer roztratené písma, aj preto chcem, aby ich vzájomná korešpondencia vydala svedectvo.
 
Milí kamarádi!
Je mi zas už smutno, přehrál jsem si jedním prstem Kapustu s Ursínim, potom jsem vytáhl a oprášil housle a zkusil si to dvakrát na housle, a je mi prostě jaksi smutno. Moje dobrá žena byla po přečtení nešťastná, říkala, že neví proč, ale padá na ni z mé reportáže smutek a předtucha těžkých událostí, prý jako v roce 1939. A dnes v poledne Ján Mlynárik, slovenský historik žijící v Praze, mi říkal, že je v tom smutek a pocit viny - slovenské, za cosi, neřekl za co. Myslím, že jste po přečtení byli všichni trochu zkoprnělí, a moc by mě zajímal váš názor, který mi jistě povíte, snad i osobně. Jakož i názor Vašich přátel. (Ublížil jsem?)
V těchto dnech se rozhoduje o osudu našich novin, tedy o mém a Jungmannově, očekáváme, že vrchnost bude podmiňovat naším odchodem další existenci Listů. A to by ještě bylo mírné. Husák prý vyhodil novináře z rozhlasu, když k němu šli, aby s ním pohovořili. Nepotřebuje jejich názory, nemusí a nebude přihlížet k jejich mínění. Musí prý zavřít lidem hubu, nemá-li zavírat lidi.
Ale kdo tak má žít, říkám si.
Ivane, Tvůj dopis mě dojal a potěšil, byl jsem vlastně hlavně překvapený: udělal jsem si o vás trochu názor, že se vám těžko plní dobrá předsevzetí. Byl bych velice rád, kdyby došlo i k tomu, že napíšete: Pavel tu povídku a Ty ten doprovod. Kdyby to bylo trošku vážně a trošku žertem, trošku o jeho duši a trošku o jeho figuře. Také o jeho psaní a o vašem životě, jak chceš. Co Ti napadne.
Já jsem zatím přečetl po Chudobovi (první povídka "Miesto pre dvoch" se mi velmi líbila, druhá je přešpekulovaná) Johanidesovo "Nie", což mě spočátku otravovalo a pak zaujalo. No mně to nesedí, ale zajímavé to je, je to také duše nějaká potrefená. Přestože je takový snob a strojenec, má v sobě cosi tak prvotního citlivého, že to nemůže docela zahlušit ani celým svým psaním; soudím podle té jediné věci, nic jiného nemám. Teď čtu Pavlovu knížku povídek "Dokumenty o výhľadoch", přečetl jsem zatím první, ale ta se mi jaksi nelíbila - mnoho slov. Ale už druhá - o ženě z plovárny - je zajímavější. (Ale toto píšu jen proto, že když jsem prozradil, že to čtu, už je Pavel zvědav, co si o tom myslím, ale já nemám právo nic posuzovat, musím napřed víc znát. Na "Okultizmus" jsem tedy velice zvědavý.) A nejzvědavější na vás oba, až se zase sejdeme. Protože já asi pojedu na slovenský sjezd. A jestli nebudou zastavené naše noviny, tak i když v nich nebudu, zařídil bych ještě, abyste sem byli pozváni.
Děkuju za zaslaný časopis i za službu, kterou jste mi v osobě Ivana prokázali přesně tak, jak jsem si velice přál. Mělo to naprostý úspěch. Ale čas jde dál a dál a já vás obou lituju zároveň se sebou. Ludvík
Praha 12.5.1969
 
Milí kamarádi!
No to víte, jak jsem napjatě čekal, co povíte na mou reportáž. Prožíval jsem trápení při psaní a pak jsem čekal... ulevilo se mi velice. Ano, je pravda, mohl jsem změnit ženská jména, ale - víte, že mi to nešlo? A řeknu vám, dostávám dopisy na to, a jsem překvapený, že skoro všichni výborně rozumějí, dokonce i ze Slovenska. Vím, že jsem riskoval - v různém ohledu - ale mám už tu zkušenost, že se nevyplatí ústupky. Prožil jsem to na Sekyře, kterou jsem při psaní odtrpěl velice. Píše se totiž lepší částí bytosti, a kdo zná bytost celou, má mnoho důvodů k námitkám. Nevíš, Ivane, jak se mi ulevilo po přečtení Tvých slov. A věř, že by se mi ani tolik neulevilo, kdyby v Tvém dopise chyběla slova o tom, že se Pavel trošku zlobil a že Ty osobně bys měl připomínky. Totiž: museli jste je mít! Jsem vděčný za to, že jste je nezapřeli. Pavlův dopis jsem dostal, i knihu, děkuju za obé. Příhodě s Asemrádem se divím a nevěřím, ale je výborná.
Spěchám oznámit, že v začaté práci máte pokračovat, protože místo Listů bude zase něco vycházet. Svaz podává žádost o registraci literárního týdeníku (nepolitického) a zároveň půjde na soud kvůli Listům. Příslib, že noviny dostaneme, může nás trochu obměkčit, takže upustíme od soudu, který by strana a vláda jistě prohrály... Ne, vážně: opravného prostředku se vzdáváme výslovně s tím, že ihned žádáme o registraci jiného týdeníku. A bude třeba mít rukopisy připraveny. Já asi v něm pracovat nebudu moci, ani Jungmann. Půjdu na dovolenou. Ale budu dál ve spojení s redakcí a možná tam dokonce budu muset neoficiálně spočátku pracovat.
Dostal jsem poslední číslo MČ, ještě jsem ho nepřečetl, vidím však, že jste také v tónu mírnější, už se neperete s Maďary a Ukrajinci. Mám o vás obavy, musíte to pak vydržet morálně a neupadnout jen do pití. A když budete i pít, aspoň při tom pište. To mě štve, že těm šafářům vadí pouhé mé jméno, vždyť jsme si to tak pěkně domluvili, že napíšu něco úplně nezávadného. To znamená, že už byste mi neotiskli ani o broučkách? Udělal bych rozhovor se Zdeňkem Mlynářem, proč nechal politiky a šel pracovat do Národního musea, entomologického oddělení.
Denně dál chodím do redakce, vyřizuju dopisy, povídáme si tam, probíráme situaci, je to kolektiv, který se udržuje i tím, že se má o čem bavit, že je zvyklý nedělat. Ale nepíšu nic, jsem velice rozptýlený. Měl bych ujet. Ale teď nemůžu, moji synové začali stavět velikou a složitou železnici, která mě zajímá. Až sem přijedete, také si mimo jiné zajezdíte. Mám vás oba pozdravovat od různých lidí, jež znáte i neznáte. Mějte se dobře. Až přečtu Pavlovu knihu, napíšu, jak se mi líbila. Na jeho povídku jsem velice zvědavý. A vůbec - na pořádný rozhovor. Ludvík
Praha 21.5.1969
 
Kapusta, Kapusta,
čože si pokradou,
ej, že ťa poviazali
do hrubých povrazov?
"Ale teď, teď poslouchej," řekl nečekaně Ivan vedle mne, vztáhli jsme ruce a zpívali:
Nič som nepokradou,
iba jeden kotál,
ej, už ma idú vešať
na bystrický chotár.
Nejvíc mě pořád rozesmávalo slovo kotál. Rubat, třískat opaskem o stůl... A Ivan, sám dost ubrečený, začal mě tišit a smál se tomu slovy: "Pane Bože, Pane Bože, nenechaj nás tak!" Někdo se vtlačil zezadu mezi nás a pravil: "Nic nenaděláte! Co naděláte? Neničte se!"
Ale to se snadno řekne.
 
Ten někdo z reportáže Poněkud neklidně bola Zdena. Aj ona zasiahla nielen do Ludvíkovho, ale aj do nášho života. V časoch najťažších nám bola priateľkou i spolupracovníčkou, keď sa našlo len málo tých, čo sa odvážili spolupracovať, v záujme toho, aby nezahynuli ľudia, ich tvorivé sily nezakrneli podľa priania "tamtých", aby sa zachovala literatúra aspoň v "samizdatoch". Výslovný Zákaz Dalšího Opisování Rukopisu - VZDOR - to bola Zdenina značka pri opisovaní Vaculíkových, Kadlečíkových a mnohých a mnohých ďalších rukopisov v edícii Petlice.
 
Ze společné oslavy přechodu z jednoho blbého roku do druhého vám posílají pozdrav Ludvík, Zdena. Pozn.: Reku* (*hrdino), jen tak dál!
Adresa: Pánové: Ivan Kadlečík, Pavel Hrúz, Damián Vizár, Tomáš Winkler a sekretářka všech, "Matičné čítanie", Martin, Slovenská soc. republika
Praha 1.1.1970
 
Před vstupem do kotle uzamkni všechny ventily. Měli jste velice dobré vánoční číslo! Ludvík
Adresa: Redakce "Matičné čítanie", Martin, Slovensko
Praha 17.2.1970
 
Nazdar, kamaráde a ostatní!
Dala mi Zdena přečíst Tvůj dopis s pozdravy a tím mi připomněla, že Ti chci už dávno psát. U každého čísla MČ se dívám na tiráž a vždycky jsem se uklidnil. Tentokrát jsme zneklidněli. Ale dovídáme se, máš dovolenou. Opravdu? Hodně zdaru tedy!
Mám Ti připomenout, že platí pozvání pro Tebe a Tvou rodinu na dovolenou na Rochov. Kdykoli se vám to bude hodit.
V jednom z posledních čísel jsem četl velezajímavý článek o banskobystrické věznici, zalitoval jsem. Mám stíhání, a nebude-li zastaveno či nebudu-li obžaloby (pro přípravu podvracení republiky "Deseti body", o nichž nic asi nevíš) zproštěn, hodilo by se mi vězení s mírným zacházením a s půllitrem vínka denně.
V témže čísle jsem však četl článek také o jednom jazykovém průzkumu. Autor tam vyslovoval podiv nad různými slovy nalezenými u Slováků kdesi v Maďarsku. Co jemu je divné, mně není, a chtěl jsem v prvním hnutí na to odpovědět, ale kamsi jsem to číslo založil! Ty výrazy, jež jsou ve slovenštině neznámé, jsou totiž slovácké. Vzpomínám kolébač, ale bylo jich tam hodně.
A tak žijeme. S pozdravem Ludva
 
PS Ej, Kapusta, kapusta, čože si ukradol... Zdena
Posílám Ti tento dopis o něco později, neměla jsem příležitost vhodit jej do schránky. To pozvání na Rochov opravdu platí. Pozdravuj i paní, často na vás vzpomeneme. Je to opravdu teprve rok? Pozdravuj i Pavla Okultistu. Zdena
Praha 6.5.1970
 
Šéfredaktor Ivan Kadlečík viedol napriek všetkému a proti (takmer) všetkým svoje Matičné čítanie ešte v roku 1970 do 7. čísla (šťastného - nešťastného?), kým ho prvoaprílovým žartíkom normalizátori neodstavili (vyškrtnúc ešte predtým - od 3. čísla - z tiráže redaktorov Pavla Hrúza a Damiána Vizára i zloženie redakčnej rady, ktorú si zobral "pod palec" jej nový predseda Ján Marták), dovoliac ešte redakciu viesť zastupujúcemu šéfredaktorovi Tomášovi Winklerovi do 13. čísla (nešťastného - šťastného?), spraviac potom z Matičného čítania okresný plátok, živoriaci až do roku 1977.
V "programovom" úvodníku nového šéfredaktora Františka Laššutha sa môžeme v 14. čísle MČ 6.7.1970 dočítať aj toto:
 
Po zlých skúsenostiach treba v týchto otázkach konečne jasno. Strana ako vedúca sila našej spoločnosti určila novú, zásadnú líniu. Relatívna samostatnosť osobnosti v nezávislosti rozhodovania stratila platnosť. Dôsledky tejto povoľnej politiky sme spomínali. Vznikla džungľa chaotických protirečení. Žiaľ, dodnes nie sú prekonané. Už ani nie na škodu veci socializmu, skôr na škodu jednotlivcov. Hodnotia sa sami, na vlastnej koži pocítia, ako sa diferencujú od súčasného diania v spoločnosti. Logické formy ponímania socialistických zákonov nedovolia reprodukciu slova v rozpore s platnými zákonmi. Definitívne tým teda zaniká obdobie "tiežfilozofií". Prišiel čas zamerať sa na otázky internacionálnych postojov nielen pri šírení národnej kultúry, ale aj pri upevňovaní triedneho socialistického povedomia. Iné chápanie týchto momentov nebude možné vysvetľovať inak ako konštruovaním pseudoproblémov a prípravou na vytváranie nových nezdravých prejavov vo vývine našej spoločnosti. Pre nás sú iné filozofie likvidované. Jedinou zostáva cesta dialektického materializmu, ktorá je pokračovaním najlepších tradícií vo svetovej filozofii. A tí, čo nemysleli úprimne, ak už nepochopili, budú chtiac-nechtiac musieť pochopiť obsah druhej strany ich vlastnej mince.
 
Skutočne "dôstojný" program začala Matica slovenská uplatňovať vo svojom kultúrno-spoločenskom dvojtýždenníku Matičné čítanie!
Na sklonku tohto smutnosmiešneho obdobia písal Ivan Kadlečík ešte začas do Slovenských pohľadov. Svoje najproduktívnejšie roky strávil potom v ústraní, nie však na dne, nie bez tvorby, chvalabohu, vďaka aj Ludvíkovi Vaculíkovi.
 
Kamaráde!
Z pověření Zdeny, která je na služ. cestě, Ti oznamuju, že na Rochově začne být 20.7. a bude tam do 26. a potom znovu od 3.8. do 9.8., ale návštěva nějaká, kdyby přišla, by tam mohla být i mezi tím. Rochov se nalézá u obce Úštěk na okrese Litoměřice. Kdo by přijel na dovolenou, měl by si s sebou vzít spací pytle a případně nafuk. matrace. Na objektu se pracuje a bude pracovat. Okna už většinou jsou, stavení je zhruba ochráněno i proti zlodějům, v té době bude se provádět demontáž (zkrátka bourání) stodoly za účelem získání trámů a prken a jejich odprodejem pak i peněz na zakoupení dalších oken. Ale návštěva, kdyby přijela, nebyla by přímo nucena se nějaké práce zúčastnit. Naopak. Překážení by bylo považováno za nesprávné. Účastnit by se mohli jen šikovní lidé, a trochu silnější postavy, než je u návštěvy očekávána.
Ve stejných termínech byl bych na Rochově shodou okolností i já. - S pozdravem L.
P.S. Zprávy řiď na Zdeninu adresu, nebo řiď rovnou auto (malé, pogrcané) na Rochov. Jinak při průjezdu Prahou (ale nemusí se přes Prahu) je možno volat mě domů telefonem a šetrně se na mě zeptat. Ale jsem teď doma sám, rodina je na Moravě. Oznam svou adresu!
Praha 19.7.1970
 
Uvedomelý občan nepľuje. Aj keď ho nepreverili. Šťastné vánoce! S pozdravem L. V.
Adresa: Pan Ivan Kadlečík, vyhozený redaktor Matičného čítania, Martin, Slovensko
Praha 15.2.1970
 
Nazdar, Ivane s rodinou a přáteli. Jak jste poznali, ještě žijeme a můžeme i jezdit na tvrz. Ale to je také všechno, co můžeme! Můžeme i ještě víc, ale on se stydí! S pozdravem "Lúka je lúka" L. + Z.
Praha 2.7.1971
 
Příteli,
neviem, čo je s priateľmi, nuž som si povedal, že napíšem aspoň. Ej, Kapusta, Kapusta... Inak nič. Ja a P. Okultista žijeme na príliš voľnej nohe. Mne sa narodil malý Juro (Jiří), o chvíľu sa Paľovi narodil malý Ďuro (Jiří), lebo pred Ďurom keby si trávu kliešťami ťahal, neporastie, po Ďurovi keby si ju kladivom zatĺkal, aj tak bude rásť. Ináč roboty je dosť, trieme biedu, to je naše zamestnanie. To náš ľud tak vraví: trieť (triem, trieš, trú...) biedu; zaberie to veľa času i námahy, to trenie, trú sa aj ryby, ale to je asi príjemnejšie. A preto budem rád, ak sa ozveš, uľahčí nám to trenie. Srdečne Ťa zdravím i všetkých kamarátov. Ivan
Martin 2.5.1972
 
LN. Literární noviny, Betlémská 1, Praha 1, telefon 237457. (Omluvte, prosím, že používáme starých tiskopisů. Šetříme papír.)
Nazdar, milý Ivane!
Je zvláštní, že právě v tyto dny jsem si několikrát na Tebe vzpomněl, a tu přišel dopis. Snad je to tím - a to sis možná neuvědomil ani ty, já až teď - že zrovna tímto časem před třemi lety jsem byl na Slovensku na reportáži - své poslední. Byla to nezapomenutelná cesta a chtěl bych něco takového ještě prožít.
V Tvém dopise mě zaměstnává věta, že třete bídu. Z jakého materiálu? A co děláš jinak, myslím v zaměstnání? A co Okultista? Že má děcko, to mě nepřekvapuje, překvapilo by mě, že by byl ženatý. I to?
Já jsem doma, pokouším se psát knihu, jejíž název se už i stydím vyslovovat: Po kopytě na Praděd. Bude to jakýsi cestopisný román napůl neskutečný. Dlouhý, asi. Být doma a psát mám umožněno tím, že mi Morčata vyšla ve Švýcarsku a v Norsku a mají vyjít v dalších zemích. A Sekyra u Moldena a má také ještě kdesi vyjít. Nevím, jak dlouho mi bude dopřáno, že zasílané honoráře také dostanu. Moji kolegové už je nedostávají, Dilia jim je zadržuje. Já jsem s Dilií rozvázal styky, protože mě příšerně naštvala, a dal jsem si peníze posílat přímo. Jsem živnostník, činím daňová přiznání, podávám hlášení na ministerstvo financí, mám konto v Živnobance, z něhož opatrně rozprodávám bony. A budu příští týden odsouzen ve sporu s Literárním fondem k zaplacení 36.000 Kčs. Jsou to svině (nevím přesně, kdo všecko). U výslechu jsem teď méně, naposledy loni na podzim pro petici za Škutinu. Ostatní petenti byli pak vyslechnuti ještě jednou a dva jsou dokonce kvůli tomu zavřeni, mě ale už nepozvali, jsem si podezřelý. Co píší noviny a hlásá rádio, nevím, nečtu, neslyším. Právě je u nás natěrač, natírá všecky dveře a okna a je tu moc smradu a průvanu. Náš Ondráš (22) se učí druhý rok zedníkem, nevzali ho na střední školu. U nás v domě umřelo několik lidí, které jsi neznal, tak ti ani nebudu říkat, co jim bylo. Doprava v Praze se zhoršuje. Aut přibývá. Já nemám. Mám řidičák, ale. Stará přátelství držím. U Ivana Klímy se každou první neděli v měsíci koná čtení nových věcí. Prý je to na Slovensku mírnější. Je? Tady bylo zavřeno moc lidí, taky Kosík, Kaplan, Hübl, Bartošek (historik) - až na Hübla jsou zas puštěni. Kaplana a Bartoška čeká asi soud. Pachman měl soud, o němž ses asi dověděl. Vězení naň velice zapůsobilo: šel do sebe, provedl vnitřní sebekritiku s morálními důsledky - nepije alkohol, omezuje společenský styk, nemluví tolik, chce víc studovat, než otevře pusu k vyslovení názoru, je zbožný, prodává jedno ze dvou aut a peníze rozdá potřebným, pečuje o dvě cizí děti z domova, jejichž rodiče jsou mizerové. Někteří lidé budou asi říkat, že to Pachmana zlomilo. Nezlomilo. Myslím, prodělal vývoj, který měl prodělat dřív, dávno, pomaleji a normálněji. - Napiš o vás víc. O Kernových, Okultistových a dalších známých z Martina i Mikuláše. Kolik máš taky dětí. A hlavně, z čeho žijete. Ludvík
Praha 12.5.1972
 
Příteli,
ako hovorí Smerďakov v Karamazovcoch, približne, že s človekom je dobre si aj pohovoriť, pohovorme si o literatúre teda. Chcem o literatúre hovoriť preto, lebo pomaly už neviem, čo to je: mám plné právo o nej hovoriť, zotrvávajúc eo ipso na tepe doby a stávajúc sa tak moderným - diletantstvo je v móde. Myslel som si donedávna napríklad, že literatúrou je aj istá, v morálnom zmysle slova angažovaná, historizovaná "reportáž" nášho Pavla H. z výstavby železnice B. Bystrica - H. Štubňa, o hrdinstve robotníkov. Reportáž (rukopis) dostala 2. cenu v súťaži litfondu, no promovaní diletanti všetkých vied v Matici sa rozhodli, že vedia nielen čo je literatúra, ale poznajú aj všetky zákony vesmíru včítane kvadratúry kruhu, a na ich zásah Palo cenu nedostal. Tým sa u Pala zadlžili! S cenou by bol dostal 10 tis., ktoré síce nepotrebuje, lebo mu stačí 90.- Kčs mesačne (rodinný "prídavok" na syna Juraja); Palova manželka teraz nepracuje, no nejako by ich azda bol minul. Súťaže sa môže zúčastniť - ako píšu - každý občan republiky, teda aj on. No on - ako aj ja - nesmie publikovať, lebo nemá kladný vzťah. To je celkom správne a nič nemôžem proti tomu namietať, keď viem, že jeho záporný vzťah sa prejavuje najmä tým, že normálne žije. Jedna kniha próz (rukopis) tohoto muža z tých istých dôvodov hnije vo vydavateľstve Smena. Pravdepodobne ju chcú uchovať pre budúce generácie, čo je opäť správne: veď prečo by sme my dnes mali čítať všetko dobré? Nebuďme egoisti a nechajme niečo aj budúcim. Napokon Palo má čas. Treba dať možnosť tým, ktorí majú času menej pred sebou, tým senilným dedkom, ktorí napĺňajú naše lit. časopisy. Myslím, že v tomto zmysle je to humánne a spravodlivé. Aj moja kniha kritík tvrdne vo vydavateľstve, čo nie je také hrozné, lebo moja žena pracuje. Ja som už vyše roka manžel v domácnosti pri troch synoch a som schopný popri miešaní zápražky napísať recenziu (alebo esej) tak šikovne, že zápražka neprihorí. Horšie je to už s recenziou: nemám ju kde uverejniť. Ale v pivnici mám dve vrecia zemiakov a sud kyslej kapusty - takže... Ale držme sa literatúry. Čiže - ako sa pýtaš - triem biedu z kapusty a zemiakov, a je to bieda dobrá. Nemôžem si sťažovať, nie je mi zle ako manželke, iba sa obávam, že dostanem mesiačiky alias menzes: tieto obavy zdieľam s priateľom básnikom Rezníkom, ktorého stretol podobný osud. Náhodou viem lepšie variť ako betónovať: posielali ma totiž robiť do panelárne. Včera, keď som robil nákupy pre kuchyňu, zbadal som Literárny měsíčník 1972/1, podľahol som zvedavosti a namiesto chleba som si ho kúpil - človek má sklony vždy k horšiemu. Dozvedel som sa, že je to predovšetkým mesačník, menej už literárny, hoci nemôžem tvrdiť, že literatúry je tam málo. Literatúry je tam dokonca veľa. Lebo, myslím, Šalda bol veľký človek a veľký literát a jeho menom sa to v programovom úvodníku len tak hemží, čo je dobre. A bolo by to ešte lepšie, keby neišlo o zvláštny druh nekrofílie. O mŕtvych len dobre, vedel som to aj latinsky. Ale v tomto prípade platí: mŕtvi o nás len dobre. Inak obcovanie s mŕtvymi je vždy bez akéhokoľvek rizika, kým z podobného obcovania so živým môžu vzniknúť nepríjemné alimenty a vôbec maléry, ako povedzme s Garaudym, Sartrom, Fischerom a pod. Lepší mŕtvy nepriateľ ako živý priateľ. Lepšia je demagógia ako myslenie: preto sa mi nepáči, ked sa toľko odvolávame na "takového nemarxistu, takového filosofického individualistu..." (s.9), ako je Šalda. Chcem vás, bratia v historických zemiach českých, predsa len potešiť: naše Slovenské pohľady sú, hoci neprestali vychádzať, ešte horšie. Je to beletrizovaná demagógia, alebo rozpísaná do veršov, alebo sú to frázy preoblečené do vedeckej terminológie, ktorá chce vytvoriť ilúziu myslenia. A vševedúca netolerantnosť, pri ktorej múzy zahanbene mlčia. Okrem čítania týchto vecí sa mám dosť dobre: menej peňazí, ale čistejšie svedomie. Dokonca niektorí kamaráti so mnou ešte neprerušili styky. Žiaľ, mám dostatok príkladov aj na opak. Veľa príkladov mám na pokrytectvo, zbabelosť, egoizmus, servilnosť, karierizmus a vôbec na rozšírenú nestatočnosť rôzneho druhu. Výnimiek je málo, a v tomto zmysle je to u nás horšie ako kdekoľvek inde. V inom zmysle je to horšie u vás. Stále mám na mysli situáciu len v literatúre. Nuž tak. Dúfam, že sa ozveš skôr ako ja. Túžim po normálnych slovách, lebo tie dnes znejú ako poézia. A pozdravujem všetkých statočných. Ivan
 
Ešte sa mi páči na Lit. měs., že útočí na meštiakov. Len neviem, či pod tým pojmom myslia tých pravých, ozajstných. Veď meštiaci sú dnes - kádrovo a personálne - úplne iní. Práve tí, od ktorých by to človek zdanlivo najmenej čakal. Všetko sa uskutočňuje paradoxne, že?
Inak píšem málo, lebo - ako som vravel - niet kde, no aspoň si čítaním a štúdiom dopĺňam vzdelanie. Veď marxizmus je otvorený systém a neznáša ustrnutie, že jo? Škoda by aj bolo môcť publikovať, keď kritériom publikovania (česť výnimkám) je neschopnosť písať. Poco rubato.
 
Nazdar, Ivane!
Zdravím a přeju, aby vánoce vůbec aspoň byly, každý rok. L.
21.12.1972

Ludvík Vaculík a Ivan Kadlečík  

Ste čitateľ

Ak vás niečo zaujalo, napíšte mi
Pozrite si aj:
 
L.C.A.
Literárny klub
Vydavateľstvo FORMÁT
Literárne informačné centrum

Aktualizované: 08.08.2016