Epištoly


 


Hledal jsem i útěchu

Znám několik druhů knih: mnohé, a je jich více než dost, jsou už při svém zrodu předurčeny živořit a upadnout do milostivého zapomnění; jiné, vybičované reklamou a senzací chtivými recenzenty, vybuchnou sice jako světlice prvního řádu, ale po záblesku z nich na literárně rozbouřeném nebi zůstane jen šedý mrak, zápach a hořká příchuť zklamání.

Znám knihy s nespravedlivě krátkým životem, kterým přeji znovunarození a znovuobjevení.

Četl jsem často i knihy, prý ohromující výpovědi o mizériích nebo o slávě naší nebo předcházející generace, jejichž mnohdy prolhané hlasy nemohly přehlušit – jak se pateticky někdy říká – tep opravdového života a zapadly brzy do zapomnění, do tmy, kterou nad literárními poklesky, nad užvaněnými rádoby mesiáši a grafomany ve službách různých ismů, rozprostírá minulost.

Ze všech nejvíce miluji knihy, které ke mně přicházejí samy a tiše, bez mediálního pokřiku a bez doprovodu nabubřelých, do nekonečna opakovaných frází, jimiž oplývají tak mnozí tlučhubové v kostýmech literárních kritiků.

Epištoly Ivana Kadlečíka je kniha tichá, ale mluví hlasem více než naléhavým a vždy pravdivým.

Když mi Ivan Kadlečík první vydání svých Epištol koncem ledna 1993 bez komentáře a bez doprovodného dopisu jen s věnováním do Bavorska poslal, vzkřísil ve mně titul ozvěny na apoštolské epištoly z Nového zákona, pro mě jeden z vrcholů biblické literatury.

Knihu jsem rozevřel s rozechvěním i s obdivem k autorově odvaze, s níž se pustil do psaní a do publikace svých 26 epištol – těch biblicko-apoštolských je, jestli se nemýlím, jen dvacet – ale uklidnil jsem se hned na straně páté, na níž mi básník v posledním odstavci sděluje, že nemá na mysli sepsat pukanské variace na Pavlovy, Jana Evangelisty, Petrovy, Jakubovy a na Judovovy biblické dopisy, určené většinou ve víře rozkolísaným křesťanům, ale že jeho “epištoly sú najkrajší a najslobodnejší literárny žáner, literárny druh a priateľ”.

Když jde o literaturu, řekl jsem si, tak je na Ivana Kadlečíka spolehnutí.

A začal jsem jeho epištoly počátkem února 1993 číst a každá z nich mi vyrážela dech: Pro mě to byla moudrá svědectví o době, kterou básník protrpěl a přežil, opravdové epištoly zaslané z Pukance nejen básníkovým současníkům, ale generacím po něm a po nás.

Před deseti lety jsem si v prvním vydání Epištol na listu vloženém do knihy poznamenal několik vět, které mi tehdy svým životodárným rytmem jako tlukot srdce oživovaly Kadlečíkova slova a jejich pravdivé významy: “Alebo si zober to nekonečné masovokomunikačné, sentimentálno-patetické kvílenie o auguste 68: pripomína mi to verejné prepieranie si zašpinených gatí a elastického svedomia.” (Epištola I.) “Čo máme v tomto svete okrem pár viet, ktoré sa nám zdajú byť krásne?” (Epištola VI.)

A teď, po deseti letech, jsem si Kadlečíkovy Epištoly přečetl ještě jednou, dnes však už z jiného – i časového – pohledu a možná pro vnímání přečteného méně sensibilního stanoviska. S pokračujícím stářím – mluvím jen o sobě – nenabírám do sebe více a trvanlivější moudrosti, ale především přemíru trpkých zkušeností, nezvratných zklamání a tiché rezignace. V Epištolách jsem včera a dnes proto už nehledal už před deseti lety nalezené básníkovy, do kouzelných vět a do moudrých slov shrnuté životní zkušenosti a jeho jazykem objevená pozadí zdánlivě všedních dějů a událostí, které se nás všech krutě dotkla.

Jeho Epištoly jsem však teď četl pozorněji než v těch zasněžených dnech v únoru roku 1993.

V Kadlečíkových vedlejších větách, jejichž okouzlující melodie jsem před deseti lety sice nepřeslechl, ale asi nedocenil, jsem teď hledal i útěchu, že opravdu v tomto světě – cituji básníka – nemáme vlastně “nič, okrem pár viet, ktoré sa nám zdajú byť krásne”.

A kdesi v pozadí té milosrdné útěchy z Pukance jsem – jako bych stál v kostele pod varhanami – slyšel Ivana Kadlečíka hrát variace na jednu ze slavných fug Johanna Sebastiana Bacha.

Napadlo mě, že Kadlečíkovy Epištoly mají cosi společného s hudbou J. S. Bacha a že je to kniha, ke které bych se měl často vracet.

Murnau 5. 11. 2003

Ota Filip

Potichu ďalej zájdeš

Uprostred nezmyselného zhonu, aký býva koncom každého roka, objavila sa na pultoch a vo výkladoch, dúfajme, rozumnejších kníhkupectiev reedícia, druhé vydanie knihy Ivana Kadlečíka Epištoly (LCA 2003, prvé vydanie Archa 1992). Zjavila sa potichu a aj bez “krstu”, pretože v dnešnej presile podliteratúry a lžikultúry nemilosrdenstva budeme azda “krstiť” už aj myši na povale.

Epištoly sú listy, korešpondencia. Je to od čias antiky starý a dobrý literárny žáner a forma vyjadrenia, pričom zvyčajne nejde o autentickú korešpondenciu a adresáta, ale skôr o fikciu a štylizovanosť. V 26 epištolách Kadlečíkovej knihy sa nájdu adresáti reálni (Hana Ponická, Pavel Hrúz, Ludvík Vaculík, Milan Rúfus, Michal Kern, Milan Šimečka a ďalší), ale aj vymyslení, nežijúci, prípadne literárna postava, ako je to v prípade Rodiona Raskoľnikova, protagonistu Dostojevského románu Zločin a trest. Okrem určitého “magického” realizmu, bohatej metaforickosti, alúzií a filozofických reflexií sa kniha vyznačuje aj značným pátosom, ktorý postmoderná literárna paveda a komerciou určovaný čitateľský vkus považujú takmer za smrteľný hriech a preferujú brak a budúci vrak. Celkom iný názor má však autor doslovu Hledal jsem i útěchu Ota Filip, český a nemecký spisovateľ, emigrant z čias totalitnej normalizácie, žijúci v bavorskom Murnau. Citujeme: “Epištoly Ivana Kadlečíka je kniha tichá, ale mluví hlasem více než naléhavým a vždy pravdivým. V Kadlečíkových vedlejších větách, jejichž okouzlující melodie jsem před deseti lety sice nepřeslechl, ale asi nedocenil, jsem teď hledal i útěchu, že opravdu v tomto světě – cituji básníka – nemáme vlastně >nič, okrem pár viet, ktoré sa nám zdajú byť krásne<.”

Zuzana Kadlečíková